Kronika  rodu  Balátě

                      od   XVII.  do  XX. století

 

            spřízněných rodů  Novotných a Jedličků z Lošánek a Lošan,

 

                                            a  rodu Brzáků  z Bobnic.

 

 

Úvod.

 

Kronika našeho rodu je zpracována díky dokumentům, které jsem obdržel v roce 1965 od strýce plk. Ing. Františka Balátě,  a to především díky jeho výpisům z matrik, které pořídil na farním úřadě ve Skramníkách u Českého Brodu.  Velmi cenné jsou  jeho „Poznámky k rodu Balátě“, ve kterých uvedl překlady německých textů z některých starých dokumentů a zejména pak výpisy z modlitební knížky po praprababičce Barboře Schretterové, které jsou v současné době, vlivem času,  již zcela nečitelné. K prostudování těchto materiálů musel strýc vynaložit značné úsilí a věnovat mnoho času, protože jejich četba je pro současného čtenáře již velice obtížná.

 

Další důležité materiály mi ochotně poskytla i jeho dcera Ing. Jarmila Šímová, včetně několika dokumentárně velice cenných fotografií. Protože  k ostatním dokumentům a fotografiím, které zůstaly po mém otci Jaroslavu Balátě v Brně, se již ze zdravotních důvodů nedostanu, musel jsem spoléhat především na vlastní paměť, zejména pokud jde o údaje, které se týkají generace mých rodičů, strýců a tet, a generace prarodičů. Doufám, že jsem se nedopustil příliš mnoha omylů, a pokud ano, tak ne podstatných.

 

Práce na rodokmenu byla zajímavá, přečetl jsem řadu dokumentů a uvažoval o jejich vzájemných souvislostech. Vždy jsem se snažil přísně oddělit fakta od vlastních úvah, které nemusí vždy přesně odrážet objektivní realitu, z textu je to doufám dostatečně patrné. Abych lépe porozuměl údajům získaným z dokumentů v jejich širších souvislostech, musel jsem se seznámit i s obecnými poměry té či oné doby a abych usnadnil čtení i ostatním členům rodiny, získané doplňující znalosti jsem v textu též uvedl a odlišil je, od rodinných údajů, druhem písma.

 

Tímto textem jsem chtěl, kromě jiného, vzdát úctu k práci a úsilí  našich předků, kteří v těch uplynulých staletích svoji poctivou prací vytvářeli budoucnost nejen naší rodiny, ale i celého národa.

 

 

 

Historie rodu v průběhu čtyř staletí.  

 

Motto: „Nezjistíš-li, odkud přicházíš – nezjistíš, kdo jsi a kam jdeš“

 

Nejstarší výpis z matriky,  získal můj strýc Ing. František Balátě (1889), byl to bratranec mého otce, na faře ve Skramníkách.  Našel zde záznam, že dne 16.12.1692 se narodil manželům Janovi a Kateřině Balatě , podruhům ze Žher syn, kterému dali jméno Tomáš.  Ten pravděpodobně není naším přímým předkem, ale jeho otec Jan zřejmě ano. Budeme-li předpokládat, že měl svého syna Tomáše nejdříve ve dvaceti letech, musel se narodit někdy v roce 1672, spíše o nějaký ten rok dříve. Když jsem byl v roce 1992 při příležitosti tří set let od narození Tomáše(1692) v kostele ve Skramníkách, tázal jsem se místního pana faráře, zda by bylo možno nahlédnout do matrik a zjistit data narození onoho Jana Balatě a případně i jeho rodičů, bylo mi sděleno, že za minulého režimu byly matriky z kostelů odvezeny, soustředěny a někde archivovány. Jak jsem později zjistil, byly církevní matriky vedeny na faře ve Skramníkách od roku 1653 až do roku 1949 a jejich starší část, asi do roku 1850, je v současné době uschována ve Státním archivu v Praze – Dejvicích. Takže naším nejstarším předkem z rodu Balátě  je zřejmě onen Jan, narozený někdy před rokem 1672, který žil ve Žherech u Českého Brodu.

Jelikož jsou Žhery  naším nejstarším sídlem, po této rodové linii,  uvádím zde několik údajů z obecní kroniky:

„V listech krále Přemysla I. se uvádí, že prvním držitelem vsi Žher, se dvorem, byl rytíř Holec z Plaňan, který zastával r. 1226 důležitý úřad kastelána olomouckého. Po něm nastoupil na toto zboží jeho bratr Svéslav Holec z Plaňan. Tito pánové byli asi předky rodu vladyckého, jenž o několik desítiletí později sídlem na Plaňanech a sousedním Hradeníně se vyskytuje. Roku 1318 nastoupil na zboží žherské Lutobor Holec z Hradenína na Plaňanech. Roku 1332 nastoupil na toto zboží Jindřich Holec z Hradenína na Plaňanech, který měl majetek také v Radimku. Roku 1350 náležely Žhery se dvorem k državě mocného rodu Ronovců znaku ostrve. Roku 1359 připomínají se držitelé Žher Čeněk z Lípy a Hron z Kostelce, r. 1360 pak Hynek z Kostelce sám. Od nich přešly Žhery na neméně vzácný rod pánů z Jenštejna a to jmenovitě na Pavla z Jenštejna, nejvyššího písaře království Českého, za něhož osadníci žherští  popluží svá k věčnému užívání obdrželi a žádnou robotu nevykonávali, pokud by úrok správně odváděli. Z každého jednotlivého lánu (48 korců) měla se platiti kopa grošův českých úroku. Osadníci žherští nebyli v žádném osobním poddanství a poměr jejich k pánu byl určen novou psanou smlouvou. Ve věcech právních řídili se svým vlastním dědičným rychtářem a toliko větší pře se rozhodovaly před soudem královského města Kouřimi.“ Tato smlouva byla sepsána dne 18. června 1392 před úřadem arcibiskupským v Praze,  za přítomnosti synů Pavla a Václava z Jenštejna, jako svědků.

„V husitských válkách nastal v těchto poměrech po většině převrat a držitelé Žher v té době jsou nám neznámi. Teprve r. 1448 byl držitelem Žher Jan z Rabštejna, purkrabí vyšehradský, jeden z náčelníků strany protivné, stojící proti Jiřímu z Poděbrad. Jiří zamýšleje zmocniti se Prahy a uvésti tak hlavní město v moc podobojí, sebral pod záminkou válečné výpravy proti saskému kurfürstovi Fridrichovi valné vojsko u Hory Kutné a vytrhna odtud při sklonku srpna 1458, položil vojsko u Plaňan a Žher, kde potravu pro vojsko a koně brali. Obilí právě sklizené v žherském dvoře ze stodol vyházeli, koně nevymláceným krmili, co neskrmili, na vozy naložili, s sebou odvezli i zásoby sena. Dobytek rohatý i svinský mordovali, co nespotřebovali, odehnali, i jiné věci všecky pobrali, takže Žhery i Plaňany zahubili.“    Jak je vidět, moc hezky se husité k naším předkům nechovali. A aby těch škod nebylo málo, vydrancovali a zapálili i farní kostel v přilehlé obci Skramníky.

Další pohromou pro obec byla třicetiletá válka. Jaký byl stav gruntů ve Žheřích, dovídáme se z Berní ruly v r. 1654, která uvádí 3 grunty osazené (1 sedlák a 2 chalupníci), 3 rozbořené a pusté, stav panského dvora byl nevalný. Lze tak usuzovat z „desátek“, které byly odváděny na faru ve Skramníkách.  Na zbylé obyvatele Žher pak těžce dolehla i robota.

Z matričních výpisů víme, že tento Jan Balatě byl veden v matrice jako „podruh“, to znamená, že žil v podruží, dnes by se řeklo v nájmu, nebo podnájmu a byl tedy pravděpodobně bezzemek. Mohl pracovat někde na statku, ale mohl být i řemeslníkem, o jeho povolání nevíme nic. Tentýž Jan však byl při narození svého  syna Václava (29.9.1700), již uveden v matrice jako „soused“,což tehdy vyjadřovalo, že žil s rodinou ve vlastní chalupě a to v Hořanech, kam se přestěhoval z nedalekých Žher. 

Označení soused však v té době mělo hlavně význam společenský. Sousedi totiž vytvářeli obec tj. mohli se účastnit obecního života, podílet se na samosprávě obce, mohli se stát konšely v obcích městských, či obecními staršími, v obcích venkovských. V  Praze a jiných velkých městech byli majitelé městských domů označováni jako „měšťané“. Za sousedy se označovali tzv. baráčníci, ale to už byl spíše spolkový výraz, z druhé poloviny 19. století.

 

Tento Jan měl celkem devět  dětí,  šest s manželkou Kateřinou, rozenou Hrádek. Byli to synové Tomáš (16.12.1692) a Jiří (11.4.1695), dcera  Anna (15.3.1698) a dále Václav (29.9.1700), Judita (15.6.1703) a Jan (15.4.1708). Další tři děti měl s druhou manželkou Kateřinou, rozenou Rezek a sice syny Matěje (1.2.1723) a Václava (4.3.1724), a dceru Magdalenu (26.3.1726).

 

Naším přímým předkem byl jeho syn  Matěj Balatě (1.2.1723), který měl se svojí manželkou Alžbětou šest dětí: Magdalenu(22.5.1750), Alžbětu (7.5.1753), Václava (26.10.1755), Annu (7.5.1759), Jana (12.12.1760), a Annu (21.9.1766). Z těchto potomků byl naším přímým předkem  Václav Balatě (26.10.1755), otec rovněž šesti dětí. S manželkou Dorotou rozenou Kropáčkovou měl dcery Kateřinu (20.2.1789) a  Annu (30.9.1793), a syna Václava (9.11.1795). S manželkou  Ludmilou rozenou Havelkovou měl syna Jana(18.6.1796) a s třetí manželkou Annou jejíž rodné jméno neznáme, měl dceru Veroniku (22.10.1777) a syna Matěje (30.9.1771). Majetkové poměry našich přímých předků Matěje(1723) a jeho syna Václava(1755)  sice nejsou v matrice uvedeny, ale lze předpokládat, že byly obdobné, jako u našeho nejstaršího předka Jana(1672). Víme jen, že žili se svými rodinami v obci Hořany, která se nachází poblíž Českého Brodu.  

 

Je dlužno dodat, že z matričních výpisů lze sestavit rodokmen jen velice obtížně, protože v matrikách narozených dětí nebyla udávána data narození rodičů, pouze jejich jména  a tak lze příbuzenské vztahy odvozovat jen přibližně. Z těchto důvodů jsou údaje o nejstarších generacích našich předků spíše orientační, než stoprocentně jisté. Mnohem spolehlivější máme údaje  o našem předkovi Janu Balatě (psal se stále ještě s krátkým a), o kterém toho již víme podstatně více a  který se narodil v Hořanech dne 18.6.1796, jako syn rodičů Václava a Ludmily Balatě. Podle „Poznámek k rodu Balátě“, které sepsal můj strýc František (1889), byl tento Jan velice hodný a slušný člověk. Byl prý jako sirotek vychován na faře v Poříčanech.  Co se stalo s jeho rodiči a proč zůstal sám, nám není známo. Oženil se s Barborou Schretterovou, dcerou Krištofa Schrettera, handlíře z Herrensdorfu, panství Trautenberského a matky Ludmily Havelkové z Hořan. Zůstala nám po ní objemná, v kůži vázaná modlitební knížka. Je ručně psaná, v českém jazyce, nadpisy jsou psány červeně a první slova zeleně. Knížka je velmi stará (stáří odhaduji asi na pět set let), nevíme však, jestli Barbora měla tuto knížku  po své české matce a nebo ji dostala jako památku po našich předcích. Poznámky  Barbory o narození svých dětí na poslední straně knížky, jsou pro náš rodokmen cenným zdrojem informací. Náš předek Jan  musel  být  velice šikovný a podnikavý, měl  v Semicích pronajatou hospodu, „kde často noclehovali formani a ti uměli utrácet“, jak píše strýc. O tom, že si  dobře vedl svědčí skutečnost, že v roce 1837 koupil statek v Bříství č.2.

 

Pro informaci je nutno doplnit, že provozování hostinské činnost patřilo v té době na vesnici k váženému a výnosnému povolání. Zpravidla se mu věnovali rychtáři, kteří byli převážně  jmenováni vrchností k vykonávání správy obce. Jednalo se zejména o řešení sporů, vybírání daní a poplatků a správu obecního majetku. Za to byli zproštěni robotní povinnosti a bylo jim povoleno provozování hostinské činnosti, masného krámu apod. Tato tradice se částečně přenesla i přes rok 1848, kdy rychtáře již nejmenovala vrchnost, ale byli voleni obecní radou starších jako starostové obcí a často provozovali vedle svého hospodářství i hospodu. Dokladem toho je i náš předek František Balátě (1832), který o padesát let později byl starostou v Bříství, kde rovněž provozoval pohostinství. Co bylo příčinou toho, že se Janu Balátě (1796), který byl sirotek a bezzemek,  dostalo výsady k provozování hostinské činnosti v době, kdy už sice bylo zrušeno nevolnictví, ale stále existoval vztah poddanství, když o mnoho let později  svobodný a zámožný sedlák František Balátě (1832) potřeboval ke své žádosti na tutéž činnost, podanou v roce 1869 na Okresní hejtmanství v Českém Brodě, doložit doporučení od obecního úřadu?  Můžeme se o tom jen domnívat, ale pravděpodobným důvodem asi byla okolnost, že Jan byl vychován na faře a měl tudíž u vrchnosti vlivného přímluvce.

 

O koupi statku v Bříství se dozvídáme z  kupní smlouvy , která je označená č.1.

 

Z této smlouvy vyplývá, že roku 1837 koupili Jan a Barbora Balaťovi usedlost č.2 v Bříství od Jana a Alžběty Veselých za 2 960 zlatých. Hotově zaplatili 1197 zlatých a zbytek převzali dluhů. O výměře není psáno nic přesného, ale podle tehdejších cen, se jednalo o slušný majetek. Ve smlouvě je psáno: Prodávající Jan a Alžběta Veselých prodali selský grunt č. 2 tak jak stojí a leží, s týmiž břemeny a užitky, jak jej sami dosud užívali, manželům Janu a Barboře Balaťovic z Hořan ….

 

Prapradědeček se podepsal Johan Balatie, ale praprababička jen  + + +  a dále tam stojí: Barbora manželka Balatova dožádala k podpisu mne Václava Syrovýho. Zřejmě ještě tehdy nedovedla psát česky, ale do české modlitební knížky, kterou po ní máme, si dělala německé poznámky.

 

Smlouva je potvrzena knihovním panství Kounického, samozřejmě, že německy.

 

Kupní smlouva č.2

 

Z této kupní smlouvy vyplývá,  že dne 19.3.1850 koupil Janův syn František (1832) od svých rodičů Jana a Barbory Balatě grunt č. 2 v Bříství, se všemi polnostmi za 2 340 zlatých.  Jednalo se asi o formální prodej, protože František měl sourozence, které musel určitě vyplatit. Gruntu se měl ujmout až v době své plnoletosti, ale na konci smlouvy je připsáno, že to může být i dříve  „tak ti odstupující od toho odešli a skrze jejich churavost se ujednali, že mezi tým určitým časem  (tj. plnoletostí) jim svobodně stojí kdykoliv ten grunt odevzdat a kupující ho hned přijmout musí“. Jedním z důvodů tohoto předčasného převodu gruntu na Františka mohla být i skutečnost, aby se vyhnul vojně – ale to je jen moje úvaha, důvod pro to mohli mít jiný. Po uplynutí tří let už rodiče žádají o prohlášení Františka za plnoletého, svědčí o tom úřední poznámka na jeho německém křestním listě.  To bylo Františkovi už 21 let a do plnoletosti v roce 1856 mu tehdy zbývali ještě tři roky. A tak nastoupil jako držitel gruntu č. 2 přece jenom dříve.

 

Tato smlouva je  podepsána už  jako Jan Balate a ne Johan, a Barbora Balatova,  už se uměla česky, i když švabachem podepsati. Jako kupující je zde podepsán František Balátě.

 

Z této doby pochází i naše nejstarší osobní listina. Je to německy psaný křestní list z fary v Přerově n/L, vydaný za účelem, aby mohl být František(1832) prohlášen za plnoletého pro přijetí statku č. 2 v Bříství.  Druhou nejstarší osobní listinou je česky psaný úmrtní list z fary v Bříství, ve kterém se uvádí: Zemřelý: Jan Balátě, vdovec, původně pachtýř hostince v Semicích, výminkář na Velenkách č. 31 a v Bříství č. 2, když mu bylo 71 rok.

 

Náš předek Jan (1796) si vedl mimořádně dobře.  Ze syna bezzemka se stal svojí pílí majitelem statku a dobře zabezpečil i svoje děti. František (1832) zdědil rodný grunt, Václav (1835) šel hospodařit veliký statek do Chotutic , možná se tam přiženil, a Alžběta (1837) se provdala na statek do Bobnic. O tom, že přinesla slušné věno svědčí to, že ji manžel Vácslav Brzák při svatbě připsal z tohoto statku polovinu.  Při tom Jan vlastnil v roce 1852 i další usedlost č. 31. ve Velence – víme o tom  ze žaloby, kterou na Jana Balatě, podala u soudu v Českém Brodě paní Anna Šťastná, Velenka č. 48, pro zadržení části výminku.

 

Z tohoto výminku si můžeme udělat i úsudek o velikosti usedlosti. Jednalo se o:

 

7 strychů žita, 2,5 pšenice, 2,5 ječmene, 0,5 hrachu, 0,5 jahel, 10 erteplí, 3 svazky lenu, 4 centy sena, 4 centy otavy, 4 mandele dlouhé a 4 ječné slámy a třetinu ovoce ze zahrady.

Za rok 1851 neodvedl Jan paní Anně Šťastné celkem  10 korců erteplí a po 4 centech sena a otavy, což bylo odhadnuto na 36 zlatých 48 krejcarů. (Stará obilní jednotka strych nebo korec se rovnaly 93,6 litrů).

 

 

Na chotutického Václava Balátě (1835)  se nám dochovala pěkná upomínka v podobě vitráží v kostele Stětí sv. Jana Křtitele ve Skramníkách.  Je to hodnotný gotický kostel ze 14. století (na místě původního, sázavskými mnichy založeného kostela z r.  1056),  pro který nechal jeho syn Václav Balátě ( 1881) zhotovit , patrně při poslední úpravě kostela v roce 1907,  dvě vitráže na hlavní okna.  Po levé straně oltáře je umístěn obraz sv. Václava, s nápisem „ na památku Václava Balátě“ a po levé straně obraz sv. Anny, s nápisem  „na památku Anny Baláťové“ a na obou vitrážích dole „věnují Václav a Anna Balátě-ovi“.  Původní kostel z roku 1056 založili mniši  sázavského kláštera bezpochyby na památku sv. Prokopa, který se narodil v nedaleké Chotouni  a který s podporou přemyslovského knížete Oldřicha v r. 1032 tento benediktinský klášter se slovanskou bohoslužbou a vzdělaností založil a stal se jeho prvním představeným.

 

Do tohoto kostela chodili na bohoslužby a nosili ke křtům svoje děti nejen naši předkové uvedení ve farních matrikách, ale bezpochyby i desítky, a možná i stovky  předků, kteří v obci Žhery žili po dlouhá staletí před tím, než byly církevní matriky zavedeny. V těch dobách poddanství a nevolnictví  totiž lidé panství ke kterému příslušeli nemohli bez povolení vrchnosti  opustit a tak s výjimkou církevních poutí se dostali za hranice svých obcí jen zřídkakdy.  Díky psané nájemní smlouvě s panem Pavlem z Jenštejna ze dne 18. června 1392,  se našim předkům snad nežilo špatně, protože vůči vrchnosti žádné poddanské závazky a povinnosti neměli, pokud smluvní nájemné řádně platili.  A to byl v té době jistě dosti závažný důvod  k tomu, aby svoji vesnici neopouštěli.

Protože kostel Stětí sv. Jana Křtitele hraje v historii našeho rodu tak důležitou úlohu, uvedu zde dvě zajímavé příhody, které jsou zapsány v obecních kronikách obcí Žhery a Skramníky:

 

Na počátku 18. století stal se skramnickým farářem Florián Mikulovský, bývalý kaplan týnského chrámu v Praze.

Nový farář, aby svým osadníkům názorně naznačil nanebevstoupení Spasitelovo, o svátku Nanebevstoupení přenesl s hlavního oltáře sošku Kristovu na stůl uprostřed chrámové lodi a připevnil ji na motouz, spuštěný otvorem s kostelní půdy.

Když pak kněz při mši sv. předčítal slova Písma sv.: “Ježíš pozdvižen byl (do nebe) před zraky svých učeníků”, soška pomalu byla tažena ke stropu. Jakmile zmizela ve stropním otvoru, sypáno bylo otvorem dolů tenké smažené pečivo na znamení darů a milostí Ducha sv. s nebe sesílaných. Doposud lid v Čechách toto pečivo nazývá “Boží milosti”.

Tento obřad ve skramnickém kostele došel u lidu takové obliby, že na svátek Nanebevstoupení Páně každoročně houfně se shromažďoval ze širého okolí do Skramník. Brzy potom namísto na svátek Stětí sv. Jana Křtitele poutní slavnost konána byla o Nanebevstoupení Páně.

V pozdějších válečných dobách a zvláště zákazem poutí do cizích kostelů od císaře Josefa II skramnická slavnost upadla v zapomenutí. Ale ve Skramníkách podnes koná se pouť o Nanebevstoupení Páně.

Další ukázka z místní kroniky svědčí o tehdejší náboženské nesnášenlivosti, pro nás dnes jen těžko pochopitelné.  Avšak nabízí se otázka: Nezachovaly se v podvědomí lidí ony neblahé události z roku 1458 spojené s husitskými vojsky Jiříka z Poděbrad a proto ta nenávist vůči evangelíkům?  Současně je tato ukázka důkazem vymahatelnosti práva daného tolerančním patentem císaře Josefa II.:

V roce 1782 na Hod boží velikonoční zemřela v Žherách Dorota, manželka Michala Procházky, jenž se byl s rodinou k vyznání evangelickému přihlásil. Chtíce ji pochovati ve Skramníku, přinesli ji v úterý na hřbitov, ale tam shromáždilo se přes 900 lidí, kteří hřbitov obsadili a mrtvolu pohřbíti nedopustili.

Ve středu povolán vrchní kostelecký, jenž se dostavil s 5 rychtáři. Ale ani jim se nepodařilo mrtvou pochovati: zvoněno na poplach, lidé se sběhli ze všech okolních vesnic a byli by vrchního uškrtili. Utekl i s rychtáři.

Učiněn pokus ještě ve čtvrtek, zvoněno na poplach, lid se sběhl a hřbitov obsadil. Toho téhodne nikdo v okolí nepracoval, jak se uhodilo na zvon, sbíhali se lidé a domy zůstaly prázdné.

V sobotu vydali se příbuzní zesnulé do Prahy ke generálu Wurmserovi o pomoc vojenskou. Generál je laskavě přijal a slíbil, že nazejtří vojsko bude na místě a zemřelá se pochová.

Vyslán tam oddíl jízdy, k němuž přirazila posádka kouřimská s hejtmanem Ruffem. Když se blížili ke Žherům, slyšeli kolem sebe poplašné zvonění, i ptá se hrabě Pachta, co by to znamenalo. Dáno mu v odpověď, že lid se svolává. Ještě se dvěma důstojníky vešel do stavení a kázal mrtvolu vynésti. Vojsko rozestoupilo se ve čtyři řady a uprostřed nesena zemřelá na hřbitov. Skramník i okolní stráně naplnily se zatím lidem tak, že se podobaly vojenskému táboru. Tamní kantor Baroch napočetl lidí do 9 000. Vojsku bylo cestu šavlemi si raziti. Nejsmělejší hájili hřbitov a vrata tam vedoucí těžkými balvany zatarasili. Hrabě Pachta pětkrát lid vyzval, aby od předsevzetí svého upustili, že tělo pochováno býti musí. Odpověděli pohrůžkami. Velel před jejich očima na ostro nabíti - ale ani to nepomohlo. Teprve když vojsko vypáčilo u fary dveře a farou na hřbitov vniklo, rozutíkali se a zalézali kam kdo mohl; někteří do kostela, učitel Baroch na kůr, jiní do márnice a 45 lidí i na věž vylezlo, odkud kamením po vojsku házelo. Mrtvola konečně pochována.

Aby výtržnosti takové se neopakovaly, přinesena lavice před farskou stodolu a vysázeno kantoru Barochovi a každému, kdo byl chycen, 25 rákoskou. Mnozí ve spěchu, se zdi hřbitovní skákajíce, těžce se potloukli. Vojsko vyčastováno na útraty obyvatelstva a faráře Jakuba Zelenky. Teprve po slibu, že se Procházkovi nikdo mstíti nebude, vojsko odvoláno.

Příhodu vypsal milčický Vavák a českobrodský evangelík Čermák.

Ještě dodáme, že známý písmák a milčický rychtář Vavák, o kterém se zmiňuje ve svém románu „F.L.Věk“ i Alois Jirásek, je pochován u zdi skramnického kostela, blízko hlavního vchodu.

Ale vraťme se nyní zpět, k našemu předku, Františku Baláťovi (1832) do Bříství v roce 1869.

 

Kupní smlouva č.3

 

Třetí smlouva pojednává o koupi usedlosti č. 6 v Bříství, od Františka Knipla ( který byl podle „kontribuční knížky“ v Bříství starostou), kupujícími byli František (1832) a Marie Baláťovi. Smlouva byla uzavřena dne 19.2.1869 „se všemi pozemky a výstavnostmi a vším příslušenstvím a co ve staveních hlínou přimazáno a hřebem přibito, za trhovou cenu 8 000 zlatých rak.čís.“  Ihned zaplatili 666 zlatých 36kr. Zbytek činily dluhy a 1 347 zlatých, které budou zaplaceny do 15.2.1870. Budovy byly převzaty ihned, ale pozemky až po žních v roce 1873, jen něco málo (ve smlouvě to není určeno)  nepronajatých odevzdává se ihned. Podepsáni byli František Knitl, František Balátě a Marie Balátě. Celá smlouva už je psána latinkou, jen podpis Knitlův a Marie kurentem. Podle údajů, které získal strýc František (1889) od své tety Brzákové, rozené Baláťové, si prý stavení nechal František(1832) spolu asi se 14 korci polí jako „výminek“. Ostatní pole přidali ke statku, takže byl asi tak veliký jako „ten náš v Bobnicích, tj. asi 38,62 ha“, jak píše strýc.

 

Na tento statek v Bobnicích  se přivdala v roce 1857 Alžběta Baláťová (1837), dcera Jana Balátě (1796),  která se vdala za Antonína Brzáka,  jež ji postoupil polovici statku.  Z dokumentů se dozvídáme,  že po smrti Alžběty Brzákové, rozené Baláťové, byla shledána ( kromě nemovitostí) tato pozůstalost:

 

40 tolarů ve stříbře, 4 dvacetníky staré, 1 zlatník, 1 čtvrtzlatník, 2 čtyřdukáty a 2 dvoudukáty s ouškama, záložní knížka nymburské záložny se vkladem 4 255,70 zlatých, směnka     Antonína Hampla, Bobnice č.4 na 156 zlatých, bez papíru u p. Balátě z Bříství 378,60 zlatých, u p. Marie Fialové v Třebestovicích 30.- zlatých, u manželů Brzákových Bobnice č.15 bez úpisu 200.- zlatých, 1ks akcie cukrovaru nymburského na  300.- zlatých,  2ks akcie třetinové téhož cukrovaru, 1 ks akcie mlátícího stroje na 100.- zlatých a 350,- zlatých    národní půjčky.

 

K historii Bobnic u Nymburka, i samotné spřízněné rodině Brzáků, uvedeme několik zajímavostí z brožury Jana Hellicha: „Bobnice, obraz minulosti i přítomnosti“ z roku 1900:

 

„Bobnice byly již od XIV. století v majetku bohatého kdysi královského města Nymburka. Když roku 1547 císař Ferdinand I. spolu se svým bratrem císařem Karlem V. a papežem, proti protestantským německým knížatům válku zdvihl a na stavech českých válečné pomoci žádal, byla mu taková pomoc od stavů i měst odepřena.

 

Mezi tím již 24.dubna 1547 císař slavně zvítězil nad protivníky svými  u Mühlberka v Sasích.  Odboj domácí byl brzo zlomen a šlechta i města vzdát se musela na milost i nemilost císaři.  Na města uvaleny byly těžké pokuty, staré výsady a statky jim byly vesměs zkonfiskovány.  A tak se větší část zkonfiskovaných statků města Nymburka dostala do správy panství poděbradského, ve kterém zůstala až do konce monarchie.

 

K stálému dozoru byl jmenován císařský rychtář, který měl za povinnost, aby poddanost a poslušnost ku králi  byla zachována. Úřad rychtáře byl udělován osobám zvlášť důvěry hodným. Komu bylo rychtářství uděleno,  byl na zámek vzat v přísahu a obdržel na znamení jeho úřední moci tzv. rychtářské právo, které když konal úřad,  byl povinen s sebou na ruce pověšené nositi.“  Zmiňujeme se o funkci rychtáře proto tak podrobně, protože od roku 1654 až do r. 1679 tuto funkci vykonával i Jan Brzák.

 

Pro osadníky bobnické byla tato konfiskace v podstatě dobrodiním, protože zejména v době pobělohorské, byli mnohem méně zatěžováni robotou a daněmi (úrokem), než jak tomu bylo na panstvích šlechty nově přišlé.

 

Hrůzy války třicetileté převalily se přes Bobnice několikrát a zanechaly po sobě nenahraditelné škody. Hlavní vpády nepřátelské staly se v r. 1631 od Sasů, pod vedením vojevůdce Arnima a v r. 1639 od Švédů, pod vedením švédského generála Bannera.  Kromě ztráty na majetcích a lidech víme bezpečně, že v r.1631 byli všichni mladí lidé z Bobnic vzati od Sasů do zajetí a domů se již nikdy nevrátili.

 

Jak se dalo očekávat,  patent o snížení a sjednocení roboty ze dne 13. srpna 1775, neměl v Bobnicích  prakticky žádný význam,  protože na císařských panstvích obyvatelstvo robotou přetíženo nebylo. Od 1. ledna 1777 pak byla na císařských panstvích zrušena robota úplně ( jinde až v r. 1848), a taktéž byl úplně zrušen úrok domovní, každý sedlák obdržel knížku, ve které měl zapsáno, co jest povinen  platit pro budoucnost místo roboty. V roce 1778 pak byl vydán na návrh dvorního rady Raaba výnos (ještě o něm později pojednáme podrobněji), na základě kterého byly pozemky císařských dvorů, pak i městské a fundační pozemky rozděleny na menší usedlosti, zvané familie, ze kterých byl placen jistý dědičný plat od osadníků tzv. emphyteutů.

 

Přísně prováděnou reformací odešlo ze země pro víru mnoho obyvatel, což císař Josef II. těžce nesl a proto vdal v roce 1781 patent, který umožňoval uprchlíkům návrat.  Češi tomuto patentu příliš nedůvěřovali a tak ho využili zejména Slezští Němci, katolíci, kterým pak byly zrušeny na tři roky veškeré povinné platby a navíc obdrželi každý darem 120 zlatých na zařízení hospodářství. 

 

Rod Brzáků hospodařil v Bobnicích u Nymburka na statku č. 23 (dle urbáře č. 8, a staré popisné č. 3).  Byl to statek se dvěma lány, tj. 144 strychy, z něhož v roce 1553 se platilo o sv. Martině celkem  2 kopy, 27 grošů českých a 4 haléře.

 

V roce 1576 koupil tento statek Pavel Jantásek z Rašovic, za 325 kop, avšak již v roce 1577 ujal se statku jeho syn Jíra Pavlů, pravděpodobně pro churavost otcovu. Po smrti otce Pavla Jantáska a bratra Jíry Pavlů, převzal v roce 1582 statek  syn Matěj Jantásek, zvaný Brzák.  Povšimněme si, že v té době se teprve příjmení vytvářela.  Tento Matěj se totiž oženil v roce 1577 s Aničkou, vdovou po Matoušovi Brzákovi a zřejmě aby ho odlišili od ostatních Jantásků, začali jej nazývat Brzákem.

 

Na  statku vázl již od dřívějších dob dluh 305 kop grošů, které bývalému majiteli Lukeši Klapačovi půjčil kdysi Ondřej Žlutický ze Žlutic. Tento gruntovní dluh splatili jeho manželce, vdově Marianě Žlutické z Jizerného do roku 1599 manželé Brzákovi a grunt tím vyvázali z dluhu. Poté zde hospodařily další generace Brzáků až do třicetileté války, kdy v průběhu let 1631 – 1634  byl statek úplně zničen a do základů vypálen. V roce 1652 ho znovu vybudoval  Jan Brzák, který byl, jak jsme se již dříve zmínili,  v letech 1654 až 1659 v Bobnicích rychtářem.

 

Pro naši kroniku je však nejdůležitější, že od roku 1854 zde hospodařil Antonín Brzák  (jež dle postupní listiny převzal statek od svého otce za 4 000 zlatých c.m.), který se v roce 1857 oženil s Alžbětou Baláťovou, dcerou Jana Balátě (1796), postoupiv ji polovinu statku, a že v roce 1880 ujal se gruntu jejich nezletilý syn Václav Brzák, který se v roce 1891 oženil s Marií, rozenou Baláťovou, dcerou Františka Balátě (1832). Oženil se tedy bratranec se sestřenicí. Z fotografie uvedené v monografii obce Bobnice víme, že   tento Václav Brzák byl v roce 1898 obecním starostou, když v obecním zastupitelstvu zasedal i jeho otec  Antonín Brzák, a že dle dopisu Ing. Jarmily Šímové, byl Václav později i okresním starostou.

 

Podle údajů z monografie obce Bobnice jsme se rovněž dozvěděli, že František Balátě (1832) koupil v roce 1897 v dražbě usedlost č. 8, (staré číslování čís. 1), zřejmě jako výminek. Jednalo se o menší grunt který byl v exekuci a který  vznikl při rozdělování císařských dvorů v letech 1785 – 90. V roce 1898 přenechal František tento grunt Václavu a Marii Brzákových, tedy svému zeťovi a dceři.

 

Sestřenice Ing. Jarmila Šímová(1925), dcera strýce Ing. Františka Balátě(1889) mi napsala v dopise o Bobnicích tyto vzpomínky :

Marii Baláťovou, sestru mého dědy, měli rodiče k tomu, aby se provdala za vlastního přímého bratrance Václava Brzáka(1859), prý proto, aby se nemusel dělit majetek. Statek byl asi pěkný, to neumím posoudit, ale co jsem obdivovala, byla přiléhající obrovská zahrada zařízená z části parkově, se vzrostlými keři nádherných borů, trsy pivoněk apod., z části jako zahrada zelinářská a také si vzpomínám na rozlehlé záhony rybízů, kam si kdo chtěl, mohl přijít načesat.

Teta bobnická byla bohatá nevěsta s nákladnou výbavou. Ještě já si vzpomínám na to drobounce vyšívané prádlo a část toho servisu pro 24 osob z kvalitního porcelánu, zdobeného ručně drobnými kvítky a lístečky, který kromě sad talířů obsahoval i mnoho mís misek a mističek. Tenkrát ovšem byla genetika v plenkách a proto o tom, jak se projeví vzájemné příbuzenské vztahy na další generace, nikdo neuvažoval. Dítě jim zemřelo, snad ještě nenarozené a další už neměli. Jak mi vyprávěla teta, když později na statku dožívali její rodiče, tak hluboce litovali svého někdejšího rozhodnutí. Teta pomáhala s pořizováním výbavy děvčatům, bez rodinného zázemí, všechno s nimi šila, i prošívané deky. Byla nesmírně hodná a laskavá, její manžel Václav(1859) byl jako vážený občan zvolen okresním starostou. Schůze okresního zastupitelstva se tehdy odehrávaly v obrovské, asi 35-40m2 velké místnosti na Brzákově statku, pochopitelně včetně náležitého občerstvení.

 

Pokud si rodiče Marie Brzákové, rozené Baláťové později vyčítali, že ji v roce 1891 provdali za přímého bratrance Václava Brzáka, nenesli na tom, že manželství zůstalo bezdětné, žádnou vinu. V té době hrály majetkové poměry při svatbách velice důležitou úlohu,  byly vedeny přirozenou snahou o hmotné zabezpečení budoucí mladé rodiny (podle tehdejších zvyklostí velmi početné) a někdy i o hmotné zabezpečení  sourozenců mladého hospodáře, pokud je musel „vyplatit“.  Eventuální neblahé následky příbuzenského vztahu nemohl nikdo předpokládat.

 

Příbuzenské sňatky byly totiž naprostou samozřejmostí a to zejména v nejvyšších společenských vrstvách.  Příkladem může být i tehdejší vládnoucí rod habsburský, kde k příbuzenským sňatkům docházelo velice často, přesto že byli obklopeni nejlepšími lékaři té doby. Následky se projevily ve vysoké úmrtnosti dětí, v jejich chatrném zdraví a v psychických defektech.  K těmto příbuzenským sňatkům však docházelo  i v prostých venkovských rodinách,  zejména v době stíženého pohybu obyvatel.

 

Snad k nejhoršímu z historicky známých sňatků v našich zemích, z hlediska genetického, došlo mezi císařem Františkem I. a jeho druhou manželkou Marií Terezií Neapolsko- Sicilskou,  kde otec Františkův s matkou Marie Terezie tvořili jeden sourozenecký pár, a matka Františkova byla s otcem jeho manželky, králem Obojí Sicílie,  Ferdinandem IV,  rovněž ve vztahu sestry a bratra.  Přesto spolu měli celkem dvanáct dětí, většina z nich se však narodila duševně či fyzicky poškozena, anebo předčasně zemřela.

 

Takže sňatek Marie Baláťové s bratrancem Václavem Brzákem nebyl tak mimořádnou událostí, jak by se nám to mohlo na první pohled zdát.  Jejich rodiče byli vedeni  snahou,  zabezpečit svoje děti co nejlépe.  Kromě jiného o tom svědčí i skutečnost, jak  dobře hmotně zajistili i  svého druhorozený syna Josefa (1862),  který se přiženil na výstavný Jedličkův statek do Lošan.  

 

A nyní se vraťme o několik let zpátky k rodině Baláťových v Bříství. Záhadou pro nás zůstává vztah Františka (1832), statkáře z Bříství, na statek v  Chotuticích.  Ze žádosti adresované 

„Slavnému c.k. okr. Finančnímu ředitelství“, kterou dne 20. listopadu 1874 podali František a Marie Baláťovi, za účelem odkladu daně, se dozvídáme, že byli v Chotuticích majiteli statku č.p. 16.  Tu žádost bych očekával spíše od jeho bratra Václava (1835), tak že jsou zde nějaké majetkové vztahy, kterým dobře nerozumím. Nemůže se jednat o omyl, protože podpisy Františka a Marie Baláťových jsou naprosto identické s podpisy na kupní smlouvě č. 3., uzavřené při koupi statku v Břístvíč.6, od Františka Knitla. V žádosti se uvádí: Nedoplatek tento nelze nám bez velké strázni v našem hospodářství nikterak v této lhůtě doplatiti, an jsme letošním rokem živelními neštěstí velice stiženi, příkladně: letošní sucha zničili valnou část úrody, a nato ještě za druhé: byli jsme dne (bez uvedení data) října t.r. postiženi ohněm,takže nám veškerá hospodářská stavení popelem lehla, a jen k nejnutnější opravě těchto místností, musíme k náhradě pojišťovací dosaditi valnou část, aniž víme odkud to vzíti.  Dlužno dodat,  že finanční ředitelství žádosti o roční odklad daně, nevyhovělo.

 

Dále jsem  mezi doklady našel výnos c.k. místodržitele v Praze ze dne 5. července 1875 : Tarif klasifikační pro obvod Pražský, království České, kterým se stanovuje „Čistý užitek z jednoho jitra“, kde je na zadní straně tužkou psaná poznámka: Chotutice- koupě statku od Preclíka.

Jelikož dokumenty, které jsem dostal od strýce Františka (1889) obsahují listiny týkající se jeho přímých předků, musely zde nějaké vazby mezi Břístvím a Chotuticemi existovat. To, že se Václav (1835) do Chotutic event. přiženil je moje úvaha na kterou neexistuje žádný doklad.  Jako pravděpodobnější se v souvislosti s výše uvedenými doklady jeví, že František(1832) s manželkou Marií ten statek v Chotuticích koupili. Jako dědic gruntu se František jistě musel vypořádat se svými sourozenci. Sestra Alžběta(1837) byla určitě vyplacena v hotovosti, které přinesla věnem na statek v Bobnicích. Svědčí o tom skutečnost, že ji byla při svatbě polovina tohoto statku připsána. Bratr Václav (1835) odešel do Chotutic, jsme si tím jisti, protože je pohřben na nedalekém hřbitově ve Skramníkách. A tak se nabízí možnost, že statek v Chotuticích koupil František s manželkou Marií, a předali ho Václavovi z nějakého, nám neznámého důvodu, až později. Svědčí pro to i okolnost, že žádost o odklad daně na Finanční ředitelství museli z formálních důvodů, jako vlastníci, podat de jure  František a Marie Baláťovi, i když na něm de facto hospodařil Václav s manželkou Annou. Finanční ředitelství však  majetkové poměry Františka a Marie Baláťových  jistě dobře znalo, posoudilo žádost v kontextu s jejich majetkem v Bříství a zamítlo ji jako nedůvodnou. Ale to jsou jen moje úvahy, mohlo to být i trochu jinak. 

 

Z „berniční knížky“ Františka Knitla, Bříství č.6, ve které jsou uvedeny jeho kontribuční platby se dozvídáme, že v letech 1865 – 1868, byl František(1832) v Bříství starostou. Za rok 1869 již zápis chybí, protože František Balátě (1832) od Fr. Knipla tento statek koupil i když ve funkci starosty asi pokračoval. Berniční knížku si zřejmě uschoval jako doklad, že před koupí statku byly všechny daně řádně zaplaceny.

 

Z výnosu Okresního hejtmanství v Českém Brodě, podepsaném hejtmanem dne 28. července 1869 se dozvídáme, že tentýž František (1832) požádal o povolení k provozování hostinské činnosti na svém statku v Bříství č.2. Ve výnosu je uvedeno:Na žádost sem zadanou uděluji Vám tímto povolení k provozování hostinské živnosti v č.2 a sice šenkování piva a lihových nápojů – proti tomu že povinen jste c.k. daně řádně platiti a dotyčné předpisy ouplně zachovávati.

Žádost byla doložena doporučením obecního úřadu, ve kterém se uvedeno – nadpis: Mravní vysvědčení. A déle je psáno:  Obecního úřadu obce Bříství uděluje se panu Františkovi Balatovi občanu zdejšímu aby mohl žádati za povolení k vedení hostinské živnosti visvědčení, že vůbec poctivý, pozorný a obezřelý vůbec známý jest a nic škodlivého a mravnosti jeho nepříznivého známo není. V Bříství dne 31. května 1869. Dokument je opatřen kulatým razítkem se znakem českého lva a podepsán Václavem Hlavatým, za obecní výbor.

 

Z toho vyplývá, že náš předek František Balátě (1832) musel být velice pracovitý a podnikavý, protože kromě vedení vlastního hospodářství, byl starostou obce a provozoval současně i pohostinskou činnost.

 

Téhož roku  jsou v seznamu školného za rok 1869 zapsáni ve škole v Bříství  žáci František a Josef Baláťovi  (věk 10 a 6 let). Ten šestiletý Josef byl můj dědeček.

 

Z vyhlášky obecního úřadu o pronájmu (pachtu) obecní pastviny „Na kapli“ ze dne 12.2.1883 zjišťujeme, že byl v té době František (1832) v Bříství  opět, anebo stále ještě, starostou.

 

O tom, že se našim předkům dostalo vyššího vzdělání svědčí dvě vysvědčení z roku 1871 a 1873 z nižší školy reálné v Kolíně, vystavené v I. a III. třídě Františku Balátě(1858).  Uvádí se zde, že v I. třídě byl mezi 79 žáky 17tý a ve III. třídě mezi 42 žáky 25tý. Zajímavý je výčet předmětů: náboženství, jazyk český, jazyk německý, počtářství, směnkařství a jednoduché vedení kněh ( účetnictví ), silozpyt, lučba, stavitelství, kreslení a krasopsaní. Široká byla i škála známek: výtečný, výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný, nedostatečný a zcela nedostatečný.  Obdobného vzdělání se dostalo i Josefovi (1862), mému dědečkovi, jeho doklady však skončily asi v pivovaře v Lošánkách, možná měl některé i můj otec v Brně.

 

Reálné školy byla v zemích Rakouských založeny ve druhé polovině 18. století ( ve Vídni r. 1771),  jako protiváha gymnázií, která byla zaměřena převážně na předměty humanitní.  Reálky  měly za účel podat studentům všeobecné vzdělání pro“ vyšší praktická povolání životní“ tj. povolání pro různá odvětví průmyslová včetně obchodu a moderního zemědělství. Reálky byly sedmitřídní, rozděleny byly na dvě části- nižší tj. 1až 4. třída a vyšší tj. 5 až 7. třída.  Absolventi mohli přejít na vysokoškolská studia.

 

Záhadou, kterou už asi nerozluštíme, je vztah Františka(1832) k jisté Alžbětě Krebsové, která dne 2. března 1878 vystavila stvrzenku tohoto znění: Já níže psaná tímto stvrzuji, že jsem dnešního dne od Františka Balátě obdržela po mém zemřelém Bratru Vácslavu na mě vypadající částku per 719 zl. což svým podpisem ztvrzuji.   Stvrzenka byla asi vystavena u notáře, protože písmo se výrazně liší od podpisu. V jakém vztahu byla k Františkovi se mi však zjistit nepodařilo.

 

Jaká byly tehdy cenové relace, si můžeme udělat alespoň částečnou představu z následujícího dokumentu, kterým je žaloba podaná dne 9. června 1872 u okresního soudu v Českém Brodu – nadpis: Slavný c.k. soude okresní. A dále pokračuje text: Koupil jsem dne 3.dubna 1872 od p. Františka Balatě z Bříství koně tmavohnědého, do 4.roků starého, 15 pěstí vysokého, za cenu 195 flr (zlatých), a on mi při prodeji za všechny chyby toho koně stál. Jménem závdavku jsem složil panu Františku Balátě-ovi hned v hotovosti 30 zlatých, a když jsem čtvrtý den pro koupeného koně přišel, pozoroval jsem že čeledín, nad okem, od koně toho jest poraněn, a dozvěděl jsem se, že kůň ten jest zlý, že také kouše a jest velmi nebezpečno k němu přistoupiti.

A tak žalující (podpis nečitelný) od smlouvy odstoupil a dožadoval se vrácení zálohy. Pradědeček mu vrátil 15 zlatých a zbytek odmítl. Na druhé straně podání je napsáno:Dostavtež se obě strany k pře líčení dne 16.srpna 1872 ráno v 9 hodin pod následky § 18. CK okresní soud v Českém Brodě dne 6. července 1872. Podpis-nečitelný. Jak toto pře líčení dopadlo, se už bohužel nedozvíme, ale to jistě není důležité. Pro nás je z tohoto dokumentu zajímavé, že cena mladého, zdravého koně byla v té době 195 flr tj. zlatých rakouského čísla,(tj. ve měně po měnové reformě v roce 1858, která se však příliš nelišila od „starých“ zlatých, hlavní změnou byl přechod na desetinný systém, kdy jeden zlatý byl dělen na sto krejcarů, starý zlatý na krejcarů šedesát).

 

Naši předkové se hodně soudili a využívali služeb advokátů. Máme k dispozici několik účtů palmáru (odměna za advokátní služby) a expanzí (kolkovné). Za rok 1873 zaplatil František Balátě(1832)  kanceláři JUDr. Karla Hlaváče z Prahy, Rytířská ulice 16, celkem 34 zl. 30 kr. a kanceláři JUDr. Voldána v Č. Brodě za rok 1877 – 28 zl. 67 kr. a za rok 1891 dokonce 72 zl. 39 kr.

 

Mezi dokumenty se nám zachovaly i dvě knížky, ve kterých jsou vedeny údaje o daňových povinnostech a jejich platbách. V „Knížce kontribuční“ pro statek č. 2 v Bříství, jsou vedeny platby za léta 1841 až 1848. Průměrná roční platba byla cca 43 zl. 54 kr., z toho gruntovní daň činila 39 zl. 40 kr., domovní daň 40 kr., zbytek byla ostatní vydání. V „Berniční knížce“ pro statek č. 6 v Bříství, vedené od roku 1858 do roku 1870 se objevuje další položka, „fond vyvazovací“, kterým se sedláci vypláceli z poddanství. Tak např. v roce 1868 zaplatil František Balátě (1832) celkem 108 zl. 30kr., z toho: gruntovní daň činila – 92,27 zl., domovní daň 3,27 zl. a fond vyvazovací 12,58 zl. (vidíme,že v rakouské měně byl již zaveden desetinný systém). Kromě toho se odváděly ještě dávky naturální. O výměře těchto statků bohužel nic nevíme. Z historických pramenů lze zjistiti velice hrubý údaj a sice, že z jednoho lánu  se platilo na gruntovní dani průměrně 50 zlatých a na naturáliích odvádělo např.: 10 korců obilí, 10 slepic, 2 kopy vajec apod. Vypočítat z velikosti daní celkovou výměru hospodářství však nelze. Z dalšího dokumentu, kterým je“Tarifa kvalifikační pro obvod Pražský“ z roku 1875, kterým se stanovil čistý užitek z jednoho jitra, ve zlatých rak. čísla, pro potřeby berní můžeme vidět, že Království České bylo rozděleno do 27 odhadních okresů, z nich každý ještě do tří klasifikačních okrsků a každý z nich do osmi tříd, podle bonity (kvality) půdy. Tak např. pro okrsek Kolín byl stanoven čistý zisk z jednoho jitra takto: I.tř. až VIII tř.  : I.- 26.-zl, II.- 21.-zl, III.- 17,-zl, IV.- 13.-zl, V.- 9.-zl, VI.- 6,-zl, VII.- 3.-zl, a VIII.-1,5zl. Rozdíly ve výnosech i v rámci jednoho okrsku byly tak velké, že dopočítat se z daní k výměře je nemožné a vycházet z průměrné hodnoty by byla spekulace.

 

O hospodaření Františka Balátě (1832) si můžeme udělat představu i z ostatních záznamů ve výše uvedených knížkách. Většinou jsou vedeny běžným účetním systémem, kde na levé straně je předpis, platební povinnost (má dáti) a na pravé straně uskutečněné platby (dal).  A tak se např. dozvídáme, že pro Marii Kalinovou čís.7 měl František (1832)  na straně „má dáti“ pod položkou „za činži“ na rok 1868 uvedenou povinnost zaplatit celkem 1163,40 zl, z toho např. uhradil dne 2.8. – 260,30 zl, 15.8. – 86.- zl, 26.8. – 32.- zl, 27.8. – 73.- zl, 1.9. – 107.- zl, 6.9. – 88,- zl, atd.  Kromě toho, jsou tam vedeny i další povinnosti označené jako „pachtovní“.  Pachtovné byl v té době běžný výraz pro nájemné za pronajaté pozemky, výraz „činže“ a frekvence dost vysokých plateb je mi nejasná, uvážíme-li, že v té době cena čtyřletého koně byla 195.- zl., jsou odváděné částky hodně vysoké.  A tak se nabízí úvaha, zda onen František neprovozoval již v té době hostinskou činnost, na kterou měla povolení Marie Kalinová, zřejmě vdova, protože od r. 1869 již začal tuto činnost provozovat na vlastní povolení, udělené Okresním hejtmanstvím v Českém Brodě. To je pouze jedna z možností, mohlo to být i jinak, ale faktem zůstává, že aktivity Františka Balátě (1832) byly rozsáhlé a na jeho hospodářství se obracely velké peníze.

 

 

Jistou představu o dalších výdajích, spojených s hospodařením na statku, si můžeme udělat i z dochovaných účtů od kováře:

Máme dva účty za rok 1882 v celkové výši 134 zl. 87 kr., a za rok 1883 ve výši 103 zl. 59 kr.  Příklad některých položek: 8 ks podkov nových - 6 zl. 27 kr., kování korby na písek – 2 zl. 50 kr., 2x ostření ruchadla – 2 zl. 20 kr.  Účty jsou psány krasopisně, takže si možná jejich psaním přivydělával místní pan učitel. Podle počtu položek a četnosti úkonů, bylo tehdy zapotřebí služby kováře prakticky denně.

 

Z dochovaných „Účtů palmáru a expansí“ od advokátů v Praze a Českém Brodě, kteří Františka Balátě(1832) zastupovali, zjišťujeme, že poslední z nich, vystavený JUDr. Voldánem za rok 1891, byl adresován panu Františku Balátě v Nymburce, přitom předchozí byly adresovány do Bříství. Protože i strýc Ing. František Balátě(1889) ve svých „Poznámkách k rodu Balátě“ se zmiňuje o tomto Františku jako o „dědečku nymburském, později bobnickém“, přestěhoval se pravděpodobně František(1832)  ve svém vyšším věku do Nymburka a později do Bobnic. Co se stalo se statky v Bříství nevím, zde máme v rodinné historii mezeru, kterou se již zřejmě nepodaří překlenout, ale je docela možné, že je jeho syn František (1858) propachtoval (pronajal) a hospodaření zanechal. Nemáme k dispozici dokumenty a nežijí ani pamětníci.  Sestřenice Ing. Jarmila Šímová (dcera strýce Ing. Františka Balátě), na kterou jsem se obrátil s písemným dotazem a která žije v jejich rodinné vile v Praze na Smíchově, v ulici Pod stadiony,   si na Františka(1832) nevzpomíná, ale poslala mi cenné informace o svém dědečkovi Františkovi (1858) o kterém zatím víme jen že chodil do obecné školy v Bříství a později na reálku v Kolíně, ale dále už nic, a dále informace o svém otci Františkovi(1889), o kterém se podrobněji zmíním později.

 

Jak jsme z dochovaných dokumentů zjistili, byl František Balátě (1832) člověk mimořádně podnikavý a pracovitý, současně však měl i  štěstí, žil totiž v době, která byla pro podnikání velice příznivá a proto byla i  později nazvána „zlatým věkem“ rakousko – uherské monarchie. Po roce 1848, následkem zrušení roboty a poddanství nastal prudký rozvoj zemědělské výroby a díky uvolnění pracovní síly i prudký rozvoj industrializace. Po nešťastné bitvě u Hradce Králové v roce 1866 následovalo sedm mimořádně úrodných let, které našemu zemědělství velice prospělo. Reformami a demokratizací života, byly vytvořeny podmínky i pro průmyslový rozvoj, o kterém se dříve nikomu ani nesnilo. Zrušením středověkých cechů rozkvetla řemesla, vznikaly nové továrny, velké podniky, banky, mnoho akciových společností a ožil i finanční trh (burza cenných papírů). Stát přešel z ochranných cel k volnému obchodu, který je jednou z hlavních podmínek úspěšného rozvoje hospodářství.  Bohužel se však v této překotné době objevilo i mnoho spekulantů a ještě více podvodníků, kteří svojí snahou zbohatnout rychle a za každou cenu, zapříčinili dne 9. května 1873 krach na vídeňské burze. Přestože mnoho  lidí bylo ožebračeno, naše předky tato událost snad příliš nepoškodila, i když  je možné, že rovněž nějaké akcie vlastnili.  Mohli ovšem přijít o nějaké úspory, v důsledku krachu řady peněžních ústavů.  Hospodářský růst se na nějakou dobu sice zpomalil, ale po několika letech nastal opět onen „zlatý věk“ monarchie, který přetrval až do I. světové války.

 

Není třeba, abychom si toto období idealizovali, vždyť naši předkové nazývali monarchii „žalářem národů“ a jistě měli  pravdu. Avšak s odstupem času a po zkušenostech z nacismem a komunismem, budeme toto období zřejmě hodnotit mírněji a s respektem.  Vždyť v té době byla založena nejen naše vysoká technická a hospodářská úroveň, tak dokonale zúročená v období první republiky, ale vzkvétala i česká kultura, zejména hudební a výtvarná, která zaznamenala i první výraznější mezinárodní úspěchy. Dlouhá léta  mnoho lidí na ty „staré zlaté časy“ vzpomínalo.

 

 

O potomcích  Františka Balátě (1832) toho mnoho nevíme. Známe pouze jeho syny Františka (1858), Josefa (1862), který byl mým dědečkem a Marii (datum narození neznáme), o které víme, že se provdala v roce 1891 za svého bratrance Vácslava Brzáka na velký statek do Bobnic u Nymburka.  Starší František pravděpodobně  zdědil statek v Bříství a mladší Josef se přiženil v roce 1877 do Lošan na „Jedličkův“ statek. Musel s sebou přinést slušný majetek, protože statek v Lošanech byl velice výstavný, jeho hlavní budova, která je i v současné době ve výborném stavu,  budí dojem spíše menšího zámečku, než zemědělské usedlosti.  Jestli měl František(1832) dětí více, nevíme. Údaje o dědečkovi Josefovi Balátě, uvedu později.  Podle pamětí Ing. Jarmily Šímové(1925), se její dědeček František(1858) oženil v roce 1887 s o 12 let mladší Annou Boháčkovou, které bylo tehdy 17 let. Už v necelých 19 letech porodila syna Františka(1889). Co vedlo jejího dědečka Františka(1858), že zanechal zemědělské činnosti, věnoval se raději obchodu, opustil rodný kraj, aby se stal  pražským měšťanem nevíme, ale jistě k tomu měl dobré důvody. V Praze na Královských vinohradech provozoval obchod s rýsovacími potřebami a podobným zbožím a vedl život na úrovni střední měšťanské rodiny. Byl členem pražské Měšťanské besedy, odebíral časopisy jako je Zlatá Praha apod., které ve svázané formě byly později, jako pozůstalost, věnovány veřejné knihovně. Měl rád literaturu a byl, jako všichni naši předkové té doby, silně vlasteneckého cítění. Zájem o knihy, duchovní hodnoty a vlastenectví přenášel i na děti, bohužel zemřel v polovině října 1918 a tak se nedočkal naší státní samostatnosti, ani  svého syna Františka(1889), který se z války vrátil jako hrdina-legionář, s četnými vyznamenáními. 

 

K  lepšímu pochopení tehdejších poměrů na našem venkově, uvedeme několik obecných údajů: 

 

Hospodářské usedlosti se v té době dělily  podle velikosti pozemků.  Od velikosti půllánu se jednalo o statky a menší usedlosti, se nazývaly chalupy ( lán byl asi 18 ha, takže dělící hranicí bylo 9 ha).

 

V  průběhu 18. a na počátku 19. století t.j. v období, pro které se nám podařilo získat cenové relace, byly ceny zemědělských usedlostí poměrně stálé. Celolány byly prodávány za  800 – 2 000 zlatých,  půllány 400 – 1 000 zlatých,  čtvrtky 200 – 500 zl.,  podsedky 100 – 250 zl.,  dolky s poli  60 – 140 zl.,  chalupy bez polí 60 – 100 zl.  Při stanovení ceny záleželo hodně na  jakosti polí a u chalup na možnosti získání živobytí formou vedlejšího výdělku, např. výpomoci sedlákům a pod.  Ceny v průběhu 19. století,  po rakouském státním bankrotu, asi podstatně vzrostly.

 

Venkovské obyvatelstvo se dělilo podle velikosti hospodářství,  základním článkem venkovského obyvatelstva byl  sedlák, který tvořil s ostatními „sousedy“ obec. Často užívaný výraz „osedlý“ neznamenal fyzickou osobu, ale základní účetní jednotku pro berní účely.

 

Sedlák  byl vlastníkem půdy a usedlosti, usilující o hospodářskou soběstačnost. Vlastnil potah na obdělávání polí a práce zajišťoval  většinou pomocí vlastní rodiny, větší sedlák zaměstnával čeledína a děvečku a na sezónní  práce si bral výpomoc. Byl to tedy charakterem své činnosti živnostník.

Statkář jako podnikatel využíval již  výhradně námezdní práci.

Chalupník  většinou drobný zemědělec, který nebyl zpravidla vybaven koňským potahem. Podle velikosti chalupy někdy vypomáhal sedlákům, jako protislužbu za poskytnutý potah a naturálie.

Domkář, baráčník, byl to buď drobný řemeslník , jako např. tkadlec,  švec a nebo zemědělský dělník, který sice bydlel ve svém, avšak neobdělával půdu ve vlastní režii.

Podruh byl to zpravidla zemědělský dělník,  čeledín, který bydlel u svého zaměstnavatele.  Ale mohl to být i menší řemeslník, který bydlel v podnájmu. I mezi podruhy však byly značné rozdíly. Na venkově žila řada rodin podruhů, kteří získali za úplatu kus obecního pozemku, zahradu, nebo okopaninu, tj. kraj lesa, který zúrodnili. Jiní si pronajali pár korců polí od obce nebo od sedláka a platili nájem přímo jim (neměli robotní povinnost vůči vrchnosti). Takovému člověku se říkalo podsedek a jeho chalupě podsedková. Ještě chudší na venkově byli baráčníci, či domkaři beze všech polností, zvaní také jako zahradníci, pokud měli alespoň zahradu tj. půdu pronajatou, od ostatní půdy oddělenou plotem.   A byli tu ještě podruzi úplně nemajetní, tvořící čeleď na statcích, kde pracovali  za byt, stravu a nepatrnou mzdu.

 

Typickým statkářem byl např. můj dědeček Josef Balátě (1862), který kromě toho že organizoval a řídil práce na statku v Lošanech,  vykonával i funkci okresního starosty v Kolíně, nebo otcův strýc a kmotr Václav Balátě (1881), který kromě práce na statku v Chotuticích, byl generálním ředitelem Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech. Typickým sedlákem byl  můj dědeček Josef Novotný (1876),  který svoje hospodářství v Lošánkách v rozsahu celolánu zabezpečoval převážně prací vlastní rodiny a s pomocí nějakého čeledína a děvečky. 

 

Dědeček Josef Balátě (1862) se stal společně se svoji manželkou Emilií, rozenou Jedličkovou, majitelem výstavného statku v Lošanech o rozloze asi 35 ha, který vzorně spravoval. Kromě hospodářství se věnoval i správní činnosti, jako okresní starosta v Kolíně a výrazně se angažoval i v agrárním hnutí.  V té době již majitelé větších zemědělských hospodářství nebyli prostými českými sedláky z počátku 19. století,  ale byli to vzdělaní lidé, kteří dokázali svoje práva prosazovati i politicky.  Aby zamezili  obohacování zpracovatelů zemědělských produktů na úkor prvovýrobců, dokázali sdružit prostředky a vybudovat vlastní zpracovatelský průmysl.  Protože kolínsko bylo bohatou řepařskou oblastí, zasadili se o vybudování vlastních cukrovarů, ale i mlékáren, lihovarů apod., a prostřednictvím vlastní obchodní organizace byli schopni dodávat cukr na domácí trh a vyvážet i do Ameriky.

 

Za svoji celoživotní činnost obdržel dědeček v roce 1938 od Národohospodářského ústavu  České akademie věd v Praze, cenu Adolfa Prokůpka, významné osobnosti agrárního hnutí. Dědeček měl i silné cítění vlastenecké. Projevilo se to např. i jeho aktivitami  v  kolínském Sokole, včetně podpory sokolské hudby, řízené skladatelem a kapelníkem Františkem Kmochem.    

 

O zámožnosti dědečka Balátě svědčí i skutečnost, že po předání statku v Lošanech svému synovi Vácslavovi, si koupil, jako výminek, pivovar v Lošánkách, ačkoliv u statku byl již z dřívějších dob vybudován pěkný výminek  jako samostatné stavení s dvorkem, chlévem i  menší stodolou. Vlastní  pivovar byl ve skutečnosti komplexem budov, kde kromě hlavní provozní budovy, v jejímž horním patře byly obytné místnosti,  byla řada chlévů a stájí, stodola, hospodářský dvůr, rozsáhlé sklepení a veliká zahrada. V té době v něm bydlelo několik rodin. Pivovar, který dědeček koupil od obce Kutná hora, je velice starobylé stavení, jehož historie sahá daleko před rok 1530.  Kutná Hora koupila celou obec Lošánky od španělského rytíře Juana Salazara de Monte Albano a jeho syna Eugenia , kteří ji měli v držení od r. 1637 do 20.září 1666, kdy kutnohorští učinili Lošánky středem svého panství Lošanského, k němuž připojili i řadu okolních obcí.

 

Ze starších majitelů pivovaru, kterých se vystřídala celá řada, stojí za zmínku Jan z Chlumu, který byl zřejmě současníkem mistra Jana Husa a Adam Budovec z Budova, což byl otec Václava Budovce z Budova, který byl jedním z 27 českých pánů, popravených dne 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Bylo mi však dosti nejasné, jak se Adam Budovec z Budova, který se nacházel kdesi v loketském kraji nedaleko Bochova, mohl dostat ke vzdálenému pivovaru v Lošánkách.  Při té příležitosti jsem zjistil, že brzy po narození svého syna Václava (nar. 28.srpna roku 1551) zakoupil Adam Budovec z Budova ves Janovičky u Kutné Hory, kam se i s celou rodinou odstěhoval a to bylo od Lošánek  poměrně nedaleko.  Takže záhada byla poměrně snadno vyřešena. U pana Jana z Chlumu, který je také uváděn jako majitel pivovaru, se mi podrobnosti zjistit nepodařilo, avšak pochybuji,  že by mohli existovat dva šlechtici téhož jména a jednalo se tudíž o záměnu jmen. Jediný Jan z Chlumu je v historii připomínán ten, který odjel za mistrem Janem Husem do Kostnice, kde se údajně pokusil o jeho osvobození z vězení.  Ale jistý si nejsem, jestli se nejednalo o dvě různé osoby.

 

Na vysvětlenou k tehdejším majetkovým vztahům je ještě dlužno dodat, že až do roku 1848 žádný rolník nepracoval na svém, veškerá  půda byla panská,  církevní, nebo státní. Rolník měl sice pozemek zakoupený, ale rozumělo se tomu tak, že měl svůj jen povrch země, na který se vztahovalo právo dědičné a mohl ho i zcizit (prodat), avšak dno pozemku (grunt) byl panský a vztahovala se k němu i veškerá břemena, tj. kontribuce (státní daň),  pozemkový úrok vrchnosti, církevní desátek a mnoho dalších poplatků, které v souhrnu činily 33 –42%, v létech válečných až 65% z výtěžku pozemků.  Roční poplatek (úrok) za dědičné užívání gruntovní půdy platil rolník vrchnosti  ve dvou splátkách, na sv. Jiří dne 24.4. a na sv. Havla dne 16.10. Aby mohl dostát této povinnosti, byl nucen větší část  svých výrobků prodat na trhu.  A tak se stávalo, že nezbývalo dost potravy na výživu početné rodiny a v případě neúrodných let následoval i hladomor, zejména v chudších podhorských oblastech a na  Českomoravské vysočině.  Kromě toho byli rolníci, až do zrušení roboty, povinni pracovat na panském buď zdarma a nebo za nízkou mzdu. 

Výtěžek z polí ještě snižoval tehdejší způsob trojhonového (trojpolního, úhorového) hospodářství,  kdy se na polích střídaly ozimy, jařiny a úhor.  Takže každý rok ležela jedna třetina polí ladem, aby si půda odpočinula a to do doby, než bylo zavedeno hnojení polí chlévskou mrvou.  O tomto způsobu hospodaření  svědčí i  záznam v jednom z následujících odstavců z roku 1654, o rozsahu oseté půdy na statku našeho předka, Jiříka Novotnýho.

 

Zrušení nevolnictví patentem ze dne 1. listopadu 1781 provázel i patent o dědickém právu, který byl rovněž hlubokým průlomem do tehdejších zvyklostí, kdy grunt mohl zdědit jen jeden z potomků, zpravidla nejstarší syn, který byl povinen svoje ostatní sourozence vyplatit. Nový patent umožnil drobení usedlostí mezi dědice  a tím  vznik více hospodářských jednotek, avšak měl svá omezení. Nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než 40 měřic tj. 8 hektarů ( což představovalo zhruba velikost  půllánového statku). Od velikost jednolánového statku, byli v tehdejší společnosti sedláci považováni za zámožné.

 

Celkově neutěšená situace, do které se naší předkové bez vlastního zavinění dostali  v pobělohorské době byla zapříčiněna příchodem cizí šlechty,  které více než na domácím obyvatelstvu záleželo na vlastním prospěchu.   Po třicetileté válce u nás bylo mnoho usedlostí polorozpadlých a opuštěných,  a nedostatek pracovních sil na panských velkostatcích nutil šlechtu ke stupňování nároků na robotní povinnost poddaných v míře, která nesnesla s dobou předbělohorskou srovnání.  Po nástupu osvícené panovnice Marie Terezie a později i jejího syna Josefa II, kteří by rádi venkovskému obyvatelstvu ulehčili život, nastalo období permanentní vojenské intervence, počínaje Prusy, Sasy, Bavory, Francouzy,  Španěly až po války napoleonské a nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že monarchie nesla navíc veškerou tíhu obrany proti  invazi Turků do Evropy.  Válečné výdaje činily v rakouské monarchii  až 90% z celkových státních výdajů, při čemž  naprostou většinu těchto nákladů nesl na svých bedrech venkovský lid. Nejen útrapy spojené s neustálými přesuny vojsk a odvody mladých mužů do císařské armády,  ale i obrovské daňové zatížení naše předky velice zatěžovalo.

 

V  rodinných dokumentech se nám zachoval  výnos císaře Františka I., kterým po prohrané bitvě s císařem  Napoleonem  u Slavkova, vypsal v roce 1806 nové daně. Z tohoto dokumentu, který je psán kurentem, uvedu krátkou ukázku, přepsanou do současné gramatiky, avšak se zachováním původního slohu:

       My František první, z Boží milosti Císař Rakouský, král Jeruzalémský, Uherský, Český, Dalmátský, Charvátský, Slovinský, Haličský a Lodoměřský, Arcikníže Rakouský, Vévoda Lotrinský, Salcburský (atd.,následuje celkem 27 titulů, zakončených etc, etc.).

 

Mezi rozličnými bídami, které prozřetelnost Boží v času našeho patnáctiletého panování na nás dopustiti ráčila, nebyla žádná našemu srdci tak bolestná, jako nynější z mnohých nešťastných příhod povstalá potřeba,v níž se bezděčně nuceni nalézáme, Naše věrné poddané po tak mnohých, skrze posloupnost nevyhnutelných válek vystálých nešťastných příběhů, po tak velikém vynasnažení, které s oběti svého jmění pro zachování Našich korun vynaložili,  právě v tom čase kde v lůně navráceného pokoje odpočinutí očekávají, k novému vynaložení jejich síly, a k novým obětem požádati musíme, aby nám k odstranění onoho zemského zlého ku pomoci přispěli, které na Naší Monarchii neodvrátlivé připadlé války po sobě zanechaly.

 

V podobném duchu pokračuje celý mnohastránkový dokument.  V podstatě se jednalo o zvýšení daně  z čistého výnosu z gruntů z původních 60% na 76%,  na období „pěti následujících militárních let“ tj. do roku 1811. Čistý výnos nebyl stanoven jak je tomu zvykem dnes, na základě výsledku účetnictví, ale podle velikosti a bonity (kvality) obdělávaných polí.  Kromě toho, byly zavedeny i vyšší daně spotřební na některé potraviny, což se týkalo především obyvatelstva městského. 

 

Na závěr dokumentu je uvedeno:

 

Dáno v našem hlavním a sídelním městě Vídní dne 20ho srpna,  v tisícím osmistým šestým, panování našeho

v  patnáctém roce.

                                                                                                                                                 Franz

 

 Netřeba snad opakovat, že obrovské daňové zatížení, které nesli naši předkové nebylo způsobeno samotnou monarchií, ale bylo zapříčiněno zejména trvalými intervencemi ze strany Němců, Francouzů a Turků.  

 

Avšak vrátíme se zpět, k našemu rodokmenu. Pokud se týče Václava Balátě(1835), syna Jana Balátě(1796) víme, že odešel hospodařit na statek do Chotutic. Měl syna Václava(1881), což jsme zjistili jednak z rodinné hrobky Baláťů ve Skramníkách, a z vitráží v kostele Stětí sv. Jana Křtitele tamtéž. Tento strýc byl při křtu i kmotrem mého otce Jaroslava(1900) a podle otcova vyprávění, byl později  generálním ředitelem Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech. Z novinových článků, které měl můj otec uchovány ve svých písemnostech, jsem se dozvěděl, že statek v Chotuticích byl hodně velký, moderně zařízený, včetně několika traktorů, což bylo před válkou něco mimořádného.  V jednom novinovém článku s levicovým politickým podtextem, byl strýc Václav(1881) označován za „milionáře“. Můj přítel, Ing.Miroslav Prokůpek, předseda Svazu vlastníků půdy, mi věnoval na jedné schůzi v Kolíně kopii dopisu, kterým v roce 1930 děkoval strýci Václavovi(1881), známý předválečný agrární politik Adolf Prokůpek, za jeho politický projev v Kouřimi. Zřejmě se strýc dosti angažoval i v agrárním hnutí. 

Při jedné z mých posledních návštěv na hřbitově ve Skramníkách jsem se u Baláťovy hrobky setkal s lidmi, se kterými jsem se domluvil jako s příbuznými a kteří se představili jako Sixtovi (nebo Syxtovi) s tím, že s nimi na statku žije jejich babička, příjmením Baláťová. Bohužel tato paní zanedlouho zemřela, aniž bych s ní měl příležitost  promluvit. Takže  Baláťovi v Chotuticích neměli štěstí na mužské potomky. Tito příbuzní mi řekli, že jim byl celý statek v restituci vrácen, a že pokračují v rodinné tradici a obnovili na něm soukromé hospodaření. Pozvali mě k nim na návštěvu, kterou jsem však později, ze zdravotních důvodů, již nemohl uskutečnit. Tehdejší dobu a smýšlení našich předků charakterizuje i nápis na jejich rodinné hrobce:

             

                Zde leží prostý český sedlák a věrný vlasti syn, Václav Balátě (*1835).

 

A nyní se vrátíme zpět, k Baláťům do Prahy. Jak jsem již uvedl výše, Baláťovi z Bříství opustili svůj rodný kraj a usadili se v Praze, jako vážená středostavovská rodina. František Balátě(1858), vzdělaný člověk a vlastenec, dbal i na vzdělání svého syna Františka(1889), který vystudoval s vyznamenáním pražskou techniku jako stavební inženýr. Podklady pro charakteristiku tohoto výjimečného člověka mi poslala jeho dcera, Ing.Jarmila Šímová. František(1889) byl zcela oddaný rodině, velký vlastenec, který ctil nade vše pravdu a demokracii. Velký vliv na jeho výchovu měla kromě rodičů i teta Marie Brzáková (roz. Baláťová), sestra Františka Balátě(1858), která se svým manželem žila na statku v Bobnicích u Nymburka. Byla to paní velice inteligentní a sečtělá a František u ní, jako chlapec, trávil hodně času.

 

Přesto, že František vystudoval techniku s vyznamenáním, nemohl  sehnat v Praze odpovídající zaměstnání a tak odjel za prací  do Srbska, které v té době bylo součástí monarchie Rakousko-Uherska. Tam ho zastihla i válka, odkud narukoval přímo na frontu, aniž by se stačil oženit s Marií Krchovou, se kterou se seznámil v pražském Sokole a se kterou  měl již čtyři roky vážnou známost. Při jeho výchově k vlastenectví bylo samozřejmé, že se nechá při první příležitosti zajmout, aby mohl  bojovat za naši státní nezávislost.  Než se však k tomu naskytla vhodná příležitost, byl jako fähnrich (praporčík) c.k. rakousko-uherské armády zraněn. Stalo se tak dne 23.1.1915 v Haliči u Visloku, při útoku  77.pěšího pluku, doplněného o vojáky z okresu Sambor-Přemyšl.  Zranění nebylo vážné, měl prostřelen malík levé ruky, ale dalšího boje byl neschopen a byl proto poslán do nemocnice v uherském Debrecíně. Dle vlastnoručně nakreslené mapy byl na selském voze dopraven dne 24.1.1915 do Medzilaborce a potom sanitním vlakem přes Nové Město do Debrecína, kam dorazil dne 25.1.1915, v 16:30 hod. Přesnost uvedených údajů svědčí o strýčkově preciznosti. Dále se vydal bez dokumentů, tedy načerno, rychlíkem přes Budapešť( 26.1.1915), Ráb, Vídeň (26.1.1915 v 13:25 hod,) až do Prahy, kam dorazil dne 26.1.1915 ve 24:00 hod. K podniknutí této cesty musel projevit značnou dávku odvahy, protože ve válce, pokud se nemýlím, byl za podobný čin trest smrti. A to všechno postoupil, bezpochyby, kvůli lásce ke svoji snoubence.

 

Nicméně se opět vrátil ke svému útvaru, i když s trvale znehybnělým prstem. Jak se dalo očekávat, při první příležitosti se nechal zajmout a vstoupil, jako dobrovolník do československých legií. Postupně byl legionářem ruským, pak francouzským a italským. Na bojištích si vedl velice statečně a obdržel celkem  11 vyznamenání, mezi nimi i nejvyšší rumunský „Řád Mihai Viteazul“, za hrdinství projevené v bitvách o rumunskou Dobrudži, a naše nejvyšší vojenské vyznamenání „Československý válečný kříž“, které bylo udělováno in memoriam padlým bojovníkům a těm, kteří se dostali v boji do bezprostředního ohrožení života. Ve druhé polovině války byl se svoji legionářskou skupinou, v hodnosti podporučíka, přesunut z východní fronty  na frontu v jižní Evropě. Tuto cestu kolem Evropy rovněž podrobně popisuje na mapě, kreslené vlastní rukou. Legionáři vyrazili po železnici dne 28.10.1917 z Etulei (v Dunajské deltě) přes Tiraspol, Jelizabet, Kremenčovo, Poltavu, Charkov(2.11.197), Orel, Tulu a Moskvu( 4.11.1917) a odtud dále přes Vologdu až k Bílému moři do Archangelska, kam dorazili dne 8.11.1917. Dále pokračovali Severním mořem lodí „Dvinsk“  do Newcastlu(23.11.1917) a do Londýna(29.11.1917), kde byli  důstojníci legionářské jednotky  dne 5.12.1917 pozváni na oběd do anglického parlamentu. Cesta dále pokračovala přes Winchester, Le Havre, Paříž(8.12.1917), Lyon, Toulon, přes Livorno do Říma(4.1.1918), odtud do Tarenta(8.1.1918) a dále lodí přes Iteu do Soluně, kam dorazili dne 12.1.1918. I tak náročné přesuny vojsk se dělaly za I. světové války. Strádání našich legionářů na Rusi muselo být nepředstavitelné. V zimě roku 1917 totiž vládl v Rusku hladomor a mimořádně krutá zima. Jistě si dovedeme představit, jak se po této cestě legionáři cítili, když byli přijati v anglickém parlamentu a pozváni na oběd, který byl uspořádán na jejich počest. Při tom měli v podstatě ohromné štěstí. V Rusku v té době vypukla bolševická revoluce a její vůdce V.I. Lenin pod vlivem zdemoralizované armády, ale zejména pod vlivem počínající občanské války, porušil závazky které vázaly Rusko ke státům Dohody a vyhlásil „Dekret o míru.“ Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem a mohutnou ofensivou na východní frontě dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí a Zakavkazko. Sovětská vláda podepsala dne 3. března 1918 potupný Brestlitevský mír, ve kterém uznala nárok „Centrálních mocností“ na nově dobytá území, pochopitelně včetně propuštění všech zajatců, kteří měli posílit frontu na západě.  Legionáři, kteří zůstali na ruské frontě se dostali do bezvýchodné situace. Za naši státní nezávislost bojovat nadále nemohli a do vnitřních záležitostí se zaplétat nehodlali. Odbočka Národní rady v Kyjevě, za přítomnosti T.G.Masaryka, vyjednala se sověty pro naše legionáře volný odchod po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud do Francie, kde se měli připojit k naším francouzským jednotkám.  Nedlouho poté  bolševický vůdce Lev Trockij-Bronštejn, nepochybně na pokyn V.I. Lenina, vydal dne 25.5.1918 rozkaz, kterým vyhlásil Čechoslovákům válku a nařídil, aby bylo naše vojsko bezodkladně odzbrojeno a kdo zbraní nevydá, aby byl ihned zastřelen.

 

Legionáři se stáhli za Ural, ze zajateckých táborů zmobilizovali stovky železničářů, techniků a dělníků, a  aby mohli provozovat transsibiřskou magistrálu vlastními silami, uvedli do provozu 105 továren, mimo jiné i 18 dolů. Zajistili výrobu kolejnic, náhradních dílů pro lokomotivy, opancéřování vlaků, výrobu výzbroje a dokonce i výrobu protéz pro české a ruské válečné invalidy. V některých továrnách stoupla výroba oproti předválečné úrovni až o 300%. Nezměrným hrdinstvím se naši legionáři bolševikům ubránili a podařilo se jim udržet  8 000 km dlouhou transsibiřskou magistrálu pod svoji kontrolou po celou dobu, dokud se všechny československé oddíly legionářů nedostaly na Dálný východ, do Vladivostoku. Současně zabránili, aby se statisíce zajatců ze zemí Centrálních mocností, převážně Němců, vrátilo po transsibiřské magistrále zpět na západní frontu a mohli se zapojit do bojů proti našim spojencům. Tento čin si získal ve světě obrovský ohlas.  V srpnu 1918 se ve Vladivostoku vylodila americká armáda v síle dvou divizí, jednak aby pomohla našim legionářům a aby zamezila Japonsku anektovat přilehlá území. Odtud se vrátili naši legionáři, jedna část přes USA a druhá část kolem Japonska a Číny přes Suezský průplav, zpět do Evropy. Celkem na 42 lodních transportech odjelo přes 72 000 našich legionářů zpět do svobodné vlasti, Československé republiky, o jejíž vznik se svým hrdinstvím významnou měrou přičinili.

 

Několik údajů k lepšímu pochopení významu našich legií pro vznik samostatného Československa: 

 

První světová válka vzešla z dlouhodobých rozporů mezi mocenskými bloky.Tato válka, podporovaná i drtivou většinou obyvatelstva mobilizujících zemí, měla buď zásadně změnit nebo potvrdit dosavadní rozložení sil, udržet či získat nové kolonie a trhy. Klíčovou úlohu v tom hrála konfrontační politika sjednocené Německé říše, která měla pocit, že její rychle se rozvíjející ekonomika nemá adekvátní postavení na mezinárodní scéně. A tak na jedné straně  stály Centrální mocnosti,  tedy Německo a Rakousko-Uhersko, podporované později i Tureckem a Bulharskem a na druhé straně Srbsko a státy Dohody tj. Rusko,  Francie a Velká Britanie a řada dalších států, ke kterým se v roce 1915 připojila i Itálie, a což bylo velice důležité, v roce 1917 i USA, které se zapojily přímo do válečných operací.  Mezi vojáky armády USA byla i řada dobrovolníků z řad krajanů Čechů a Slováků, mezi nimi i  Josef Balátě (1888),  můj strýc, který přijel natrvalo do  USA v roce 1912.  Během války obdržel hodnost seržanta a za svoji statečnost i řadu vyznamenání.

 

 

V Čechách vládla neobyčejně sklíčená atmosféra. I zde proběhla všeobecná mobilizace, ale bez nadšení. Svědčí o tom i dobová písnička,  kterou zpívali čeští vojáci jdoucí na frontu: „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč.“  Přispělo k tomu i nepřátelské chování rakouských úřadů. Až dosud tolerantní Rakousko se hodně změnilo, řízení státu se dostalo pod vliv armádního velení, které se k Čechům chovalo velice nepřátelsky. V duchu se s Rakouskem rozešel téměř každý,  ale ve skutečnosti k tomu našel odvahu jediný muž – profesor Tomáš Garrigue Masaryk.  V roce 1914 se odebral do emigrace, aby tam „vypověděl osobně válku centrálním mocnostem“,  jak o tom posměšně psal dobový rakouský tisk.  Jeho pozice v zahraničí nebyla snadná, k myšlence vytvoření národních států, nezávislých na Rakousku, nebylo v zahraničí nakloněno příliš mnoho lidí.  Zprvu našel Masaryk kladnou odezvu jen u anglosaských intelektuálů a podporovat ho začaly i krajanské organizace, zejména organizace krajanů v USA.  Na pomoc mu přijel do Paříže koncem roku 1915 Dr. Eduard Beneš, neobyčejně schopný a neúnavný administrátor,  skvělý diplomat a dokonalý gentleman, který v Paříži studoval.  K nim se přidal i slovenský astrofyzik, žijící delší dobu ve Francii, Milan Rastislav Štefánik. V roce 1916 sestavili tito tři muži „Československou národní radu“, jako hlavní orgán protirakouského odboje.  Aby Národní rada dodala svým teoretickým koncepcím skutečnou váhu, podporovala ze všech sil vznik československého zahraničního vojska,  legií.  Skutečnost, že za teorie, hlásané třemi intelektuály, se rozhodli bojovat a třeba i zemřít desetitisíce vojáků, na Spojence hluboce zapůsobila.  Na základě hrdinství, která tato vojska  projevila v bojích na francouzské, italské a ruské frontě,  byla uznána i Národní rada,  jako legální představitelka obou národů. Nejprve Francií a později i Spojenými státy a Velkou Britanií.

 

 

 

Po vyhlášení samostatnosti naší republiky se vrátil František do Prahy, kde na něj věrně čekala jeho nevěsta. Podle sestřenice Jarmily(1925) byla velice krásná (svědčí o tom svatební fotografie) a měla i dost výhodných nabídek k sňatku, avšak vytrvala. Vzali se v dubnu 1919, strýc se ženil v uniformě italského důstojníka. Byl jmenován do vysoké funkce přednosty (ředitele) Zemského vojenského stavebního ředitelství v Brně a byl  rychle povyšován do hodnosti plukovníka, jistě by dosáhl i hodnosti generála, pro tuto hodnost však v jeho úřadě nebylo systematizované místo. Měl na starosti všechny vojenské stavby na Moravě, včetně staveb obranných, ale i takové stavby, jako byla výstavba brněnské Zbrojovky. O jeho charakterových vlastnostech svědčí příběh, který mi vyprávěl, kdy při kolaudaci Zbrojovky objevil ve své tašce tučný úplatek. Obálku vrátil dotyčnému stavebnímu podnikateli s upozorněním, že pokud by se něco podobného v budoucnu mělo opakovat, nikdy už státní zakázku jeho firma neobdrží.

 

 

S vyznamenáními, které strýc obdržel za svoje hrdinství v boji, byly spojeny i četné pocty. Na základě nejvyššího rumunského vyznamenání byl zván každoročně na slavnostní oběd k rumunskému králi. Jelikož v té době bylo Rumunsko  naším spojencem v tzv. „Malé dohodě“, bylo toto pozvání, dle výpisu z tehdejšího tisku, považováno za oficiální státní akt. Při jedné z těchto návštěv, předal strýc František rumunskému králi dar presidenta T.G. Masaryka, kterým byl  representační automobil naší výroby.  I samotná pozvánka na slavnostní oběd je zajímavá, přeložena z francouzštiny zněla takto:

 

                                             Z příkazu jeho Královské Milosti

                                      Maršál de la Cour má tu čest informovat

                                             Pana

                                             Plukovníka ing. Františka Balátě

                                  že je zván na oběd Rytířů Řádu „Mihai-Viteazul“

                                    který se koná v pondělí dne 8. listopadu 1937

                                            ve 13:30 hodin v Královském Paláci 

                                                         

                                               Oděv: slavnostní uniforma, nebo žaket

                                                                 Dekorace: Mihai-Viteazul

 

S vyznamenáním byl zřejmě  spojen titul „Rytíře řádu Mihai-Viteazul“, svědčí o tom fotografie strýce v úboru rytíře a to, že obdržel s tímto titulem v Rumunsku i nějaké pozemky, což vyplývá z dopisu sestřenice Jarmily(1925). Toto vysoké vyznamenání u nás obdržel i generál Milan Rastislav Štefánik a protože se při jeho tragické letecké nehodě ztratilo, zapůjčil strýc tento řád organizátorům státního pohřbu, aby mohl být řád při této příležitosti vystaven. Strýc byl jako nositel „Československého válečného kříže“ zván  na Pražský hrad i k prezidentu T.G. Masarykovi, svědčí o tom pozvánka na večeři dne 2. února 1928. Pěknou památkou je i fotografie sestřenice Jarmily(1925) a Milady(1927), dcer strýce Františka, z uvítacího aktu  prezidenta Dr. Eduarda Beneše, ze zahrady důstojnického pavilonu Masarykových kasáren v Brně, kam byli pan prezident s chotí Hanou pozváni na oběd, při příležitosti jejich návštěvy Brna v roce 1936.

 

Ve volném čase se strýc věnoval velice intensivně činnosti v Sokole, byl prvním místonáčelníkem  Sokola Brno I. Kromě schopností organizačních (obdržel ocenění „Za provedený návrh nástupu ku cvičení na XI. Všesokolském sletu 1948), měl i vynikající fyzickou kondici. Na IX. Všesokolském sletu v Praze 1932 obdržel diplom ze závodů, které se konaly při této příležitosti a kde se umístil mezi 161 zúčastněnými závodníky na sedmém místě.

Po mnichovském diktátu a okleštění naší republiky v roce 1938, byl snižován stav důstojníků v armádě a těm, kteří se mohli uplatnit mimo armádu, byla nabídnuta jiná místa. Strýc byl převelen do Prahy a jako stavební inženýr byl jmenován ředitelem „Ředitelství stavby dálnic.“ V té době již probíhaly intensivní přípravy na výstavbu dálnice Praha – Brno,  která byla dne 2. května 1939 zahájena slavnostním výkopem. V dokumentech je uložena fotografie z tohoto aktu,  na kterém je strýc již v civilním obleku.  Následným vpádem nacistických vojsk, byla stavba přerušena. Strýc mi vyprávěl, že se po nějakou dobu skrýval pod cizím jménem na nějakém statku, jeho kompromitující materiály, zejména ze sokolské činnosti, však zůstaly v Brně a když ho tam Němci nenašli, tak po něm dál nepátrali. Jinak by skončil v koncentráku tak, jako všichni brněnští sokolové ve vyšších funkcích.

 

Ale ještě k jeho činnosti stavebního inženýra. Strýc neprokázal jen schopnosti organizační a řídící, ale i odborné, které svědčí o tom, že svůj obor dokonale ovládal. V roce 1941 napsal  brožuru „Tabulky souřadnic a sklonů tečen parabolických oblouků pro zaoblení nivelety“, které usnadňovaly výpočet délky viditelnosti řidiče při vrcholových zaobleních silnic a dálnic a podobné jiné výpočty.

 

Podle sestřenice Jarmily (1925) se ve válce zapojil i do protinacistického odboje, ale rodině pochopitelně nic neřekl. Po válce byl aktivován a povolán na Ministerstvo národní obrany,  které však začali postupně ovládat komunisté do té míry, že požádal v roce 1947 o odchod do důchodu. Jako čestný člověk a demokrat, se nehodlal podílet s komunisty na vedení naší armády.  Ještě v roce 1948  spolupracoval na přípravě XI. Všesokolského sletu v Praze, po ovládnutí Sokola komunisty však z něho rovněž vystoupil a nadále se věnoval jen svoji rodině. Já jsem strýce poznal jako veselého a přátelského člověka, kterého jsem si velmi oblíbil. Myslím si, že to vycítil, usuzuji tak z toho, že mi věnoval veškeré doklady, na základě kterých je zpracován i tento dokument. 

 

Strýc František Balátě (1889) měl sestru Marii (1890), která se provdala za Přemysla Plačka (1885), se kterým měla syna Lubomíra (1915), a sestru Annu(1891), která zemřela  jako dítě.

 

A nyní se vrátíme o několik desítek let zpět, do Lošan u Kolína, kam se dne 15. června 1887 přiženil můj dědeček Josef Balátě (1862), když se oženil  s Emilií Jedličkovou (1869), ze starého selského rodu Jedličků.  O dědečku Josefovi, jsem zde již napsal všechno co vím, osobně si ho pamatuji, jako dítě, jen velice mlhavě. O jedné zajímavosti se však ještě zmíním.  Na statku v Lošanech jsem viděl knížku o hudebním skladateli

a kapelníku Františku Kmochovi, kde bylo uvedeno, že při Kmochově pohřbu za rakví kráčel mezi smutečními hosty i bývalý okresní starosta pan Josef Balátě. Shodou okolností jsem před několika lety sledoval v televizi  dokumentární pořad Karla Čáslavského o pohřebních aktech našich slavných osobností. Když ohlásil pohřeb kapelníka a skladatele F. Kmocha zpozorněl jsem, a skutečně jsem viděl za rakví kráčet dědečka. Nebylo pochyb, že je to on, znal jsem ho dobře z fotografií.  Dědečka jsem viděl naposledy jako dítě a ani ve snu by mě nenapadlo, že ho uvidím po mnoha letech  v televizi.

 

S babičkou Emilií (1869) měli celkem deset dětí, z nich některé zemřely již v dětském věku, lékařská věda jim tehdy ještě nedokázala pomoci. Prvorozený byl Josef (1888), který zdědil po některém z našich předků dobrodružnou povahu. Ačkoliv byl dle tehdejších zvyklostí dědicem statku, o hospodaření nejevil valný zájem. Dědeček  Josef(1862), zřejmě na přání  svého syna, dohodl se známým řezníkem, který vlastnil velký řeznický závod v Kolíně na náměstí (dnes je v něm vietnamská tržnice) a který byl bezdětný, že k němu půjde Josef (1888) do učení a později od něj řeznictví odkoupí. Neklidná krev však zavedla mladého Josefa po vyučení do Paříže, kde podle dobové fotografie pracoval ve velkém řeznictví, s asi dvaceti zaměstnanci, ale ani to mu nestačilo a tak v září 1912 odjel do New Yorku, kde ho zastihla  I.světová válka. Jako dobrovolník vstoupil do U.S. armády , kde byl povýšen do hodnosti seržanta a jak víme z fotografie, obdržel i několik vyznamenání. Z vyprávění víme, že pracoval nějakou dobu na jatkách, potom začal prodávat občerstvení u dálnice, kde později vlastnil motorest. Dědeček mu poslal do Ameriky na podporu jeho podnikání  peníze, jeho podíl z dědictví a protože neměl hotovost, koupil od něj můj otec Jaroslav (1900) některá pole v Lošanech,  za hodně vysokou cenu, která však tehdy byla na kolínsku obvyklá, protože poptávka výrazně převyšovala nabídku. Tato pole, na rozdíl od těch která jako součást statku  propadla v roce 1990 státu tzv. odúmrtím, zůstala v našem vlastnictví. 

Doma jsme měli fotografie z návštěvy strýce v Lošanech, kdy přijel ve velikém americkém automobilu i s manželkou a synem Josefem (1923). Pravděpodobně byl dvakrát ženat s Lenou (1895) a Mary F. (1891).  Zemřel dne 6.12.1938 a je pochován na Long Island National Cementery v Suffolku, New York. 

 

Jeho syn Josef (1923) nastoupil za II. světové války rovněž do U.S. armády a bojoval proti nacistům. Díky vyspělé americké technice mohl bojovat velice účinně, jak jsme se později  dozvěděli, létal jako člen posádky amerického bombardéru nad Německem i nad „starou vlastí“, kde ničili strategické a vojenské cíle.  Oženil se s Američankou jménem Mary, která se narodila v roce 1924 v New Yorku. Bratranec Josef zemřel v roce 2000, aniž by po sobě zanechal nějaké potomky.

 

O strýci Václavovi (1889) toho mnoho nevíme. Pokud jsem něco zaslechl, tak žil zřejmě v Praze a to dosti bohémským způsobem života. Utrácel zde svůj podíl z majetku a zřejmě se nedožil vyššího věku. Nikdy jsem neslyšel, že by se oženil a měl nějaké potomky. Rovněž o strýci Františkovi(1892) prakticky nevíme nic. Známe jen datum jeho narození a jeho vzhled z rodinné fotografie z roku 1912. Zřejmě nedlouho po této rodinné slavnosti  také zemřel.

 

Teta Miroslava (1895), říkali jsme ji Miluška, se provdala za Ing. Františka Nováka a žila s ním v Klatovech. Strýc byl profesorem na gymnasiu, později , po roce 1948, na jakési hospodářské škole. Znal několik jazyků a hovořil prý velice dobře francouzsky. Vím to od mého otce, protože společně podnikli nějaké cesty do ciziny, měli jsme doma i několik společných fotografií z italských, rakouských a francouzských Alp. V Klatovech měli krásnou velikou vilu, jezdili jsme k nim na prázdniny a chodili na Šumavu na houby, kterých byl strýc velký znalec. Byl velice veselé povahy, samá legrace, ale bohužel nemohli mít s tetou děti. Když jsem byl v Klatovech na vojenském cvičení, nabízeli mi, abych se k nim i s rodinou přistěhoval a když se o ně budeme starat, vilu mi darují. Já jsem tehdy s poděkováním odmítl, protože jsem nechtěl opustit svoje místo v Praze. Postarala se o ně dobře teta Emilka Pešková(1904), která také po nich vilu zdědila.

 

Strýc Václav(1897) převzal po dědečkovi Josefovi Balátě (1862) statek v Lošanech. Oženil se Bohumilou (1904), jejíž rodné příjmení si již nevzpomínám, se kterou měl dva syny Dobroslava (1931) a Něhoslava (1934). Zemřel však velice brzy, v roce 1939, ve věku 42 let. A tak veškerá tíha hospodaření zůstala na vdově se dvěma dětmi. Jelikož se znovu neprovdala, její život jistě nebyl záviděni hodný. Navíc syn Slávek (Dobroslav) se narodil s vrozenou vadou na levé noze, chodil velice obtížně s podpůrnou protézou a doma mohl vypomáhat jen omezeně.

 

Nejhorší období nastalo po roce 1948, kdy začala násilná kolektivizace zemědělství a teta zůstala na hospodářství sama se dvěma syny, protože zaměstnávání jiných lidí, s výjimkou rodinných příslušníků, tehdy se říkalo"vykořisťování pracujících“, bylo zakázáno. Úsilí, s jakým se všichni tři snažili udržet statek v soukromém vlastnictví lze nazvat hrdinstvím a bylo hodné obdivu. Hospodařili z původních 35 hektarů,  na rozloze 24 hektarů a statek udrželi i při plnění vysokých dodávek, které měly soukromé zemědělce odsoudit k rezignaci a nebo při jejich neplnění, k vysokým trestům odnětí svobody. Statek jim byl odebrán až  dne 26. dubna 1957 , kdy byl na základě vládního nařízení č.50/1955 sb., "přikázán" do užívání Státního statku v Kolíně.

Z předávacího protokolu vyplývá, že kromě pozemků, budov, zařízení, zásob krmiva apod., bylo převzato i 17 ks hovězího dobytka ( 10 krav, 3 jalovičky a 4 býčci), 3 ks ovcí,  1 ks chovné prasnice, 10 selat, 4 ks prasat v žíru a 3 koně, klisny Minda, Lucka a Lenka,  a dále drůbež, mezi ní asi 45 slepic.

 

Na závěr bylo v předávacím protokolu konstatováno, že veškerý polní inventář, tj. polní kultury jsou ve velmi dobrém stavu, až na jetel červený, který je již druhým rokem a je prořídlý. Veškeré kultivační práce byly provedeny, až na výsadbu 0,6 ha ranných brambor, pro kterou však bylo pole připraveno. Zaseto bylo např. 4,10 ha pšenice, 3,70 ha ječmene, 1,60 ha ovsa, 5,01 ha řepy cukrovky atd. Toto všechno, včetně obsluhy dobytka, zvládli ve třech lidech, z nichž byl jeden invalidní. To vyžadovalo přímo nadlidské úsilí, které si dnes již těžko dokážeme představit.

 

Nechali je bydlet i nadále ve statku, který po celou dobu socialistického hospodářství teta s bratranci  udržovali v dobrém stavu. Oba bratranci pracovali v Kolíně, v strojírenském podniku. Něhoslav jako dělník a  Dobroslav jako vedoucí expedice. Po mnohaleté dřině na statku, se tam cítili, jako na rekreaci.  Byl jsem je tam jednou navštívit a Slávek (Dobroslav) mě závodem provedl. Nejprve zemřel Něhoslav, v roce 1985, potom teta Bohumila v březnu 1988 a nakonec Slávek, 15.listopadu 1989. Bratranci se neoženili a tak statek podle tehdejších zákonů propadl státu tzv. odúmrtím. Při moji poslední návštěvě v Lošanech, začátkem listopadu 1989, jsme se Slávkem hovořili, že se zřejmě blýská na lepší časy a bude možno statek znovu uvést do provozu. Dal mi za tím účelem  "Předávací protokol", abych se mohl podrobně seznámit s tím, co všechno bylo zabaveno, ale jeho nenadálé úmrtí nás všechny zaskočilo. I přes značné úsilí a moji politickou angažovanost, kterou jsem vyvinul  ihned po revoluci v roce 1989, jako člen předsednictva Agrární strany při OF (Občanské forum bylo v té době vedoucí politickou silou, v červnu 1990 vyhrálo volby, sestavilo vládu a mělo významnou převahu v parlamentu),  se mi nepodařilo při tvorbě „Zákona o půdě“ ovlivnit podmínky pro propadnutí majetku státu tzv. „odúmrtím“. V této revoluční době tvorby nových zákonů, byla problematika odúmrtí považována za okrajový problém, i když ostatní návrhy týkající se restitucí zemědělského majetku byly většinou akceptovány a do zákona o půdě zapracovány.

Jelikož jsem vůbec neznal příbuzné ze strany tety  Bohumily a tedy ani jejich názor na případný soudní spor, upustil jsem od vymáhání majetku soudní cestou, prostřednictvím mezinárodního soudu, což byla jediná možnost, jak dostat statek zpět do vlastnictví.  A tak nám z tohoto statku zůstaly, jako dědictví po předcích, jen pozemky (včetně pivovaru), které držel ve svém vlastnictví dědeček Josef(1862) po předání statku svému synu Václavovi (1897), a pole která koupili moji rodiče za první republiky. Samozřejmě kromě dědictví po dědečku Josefovi Novotným(1876).   Obecní úřad, jako stávající majitel statku v Lošanech, hlavní budovu opravil a upravil na bytové jednotky, takže je momentálně ve velice dobrém stavu. 

 

Dalším ze sourozenců byl můj otec Jaroslav (1900). Otec chodil do obecné školy v Lošanech, která tam byla zřízena už v roce 1662. Pro vyšší vzdělání však musely děti z Lošan i okolí, chodit do Kolína. Chodívaly denně pěšky za každého počasí, jen výjimečně některý sedlák v zimě zapřáhl koně a do školy, nebo ze školy je přivezl.

 

Z toho co mi vyprávěl můj otec ze svého mládí si moc nepamatuji, mám jen několik vzpomínek. Jedna z nich se váže k Vánocům. Dědeček měl pronajatý , rybník v Lošanech a tak zaměstnanci na statku, říkalo se jim chasa, měli velice často k obědu rybí maso. O Vánocích si však vymínili k jídlu něco lepšího a tak se před svátky zabilo prase a chasa měla řízky. Na statku jedla rodina hospodáře i chasa společně, ve veliké jídelně, u asi deset metrů dlouhého jídelního stolu.  Dědeček s rodinou dodržovali tradici a o štědrovečerní večeři mívali kapra na několik způsobů, včetně kapra na černo, kterého jsme z tradice mívali později i my v Brně. Jako dítěti mi to bylo hrozně divné, protože jíst jiné než rybí maso na Štědrý den se pokládalo za hřích (je to den půstu). Až mnohem později jsem zjistil, že se jedná o místní zvyklosti, a že křesťané v jiných, hlavně přímořských oblastech naopak jedí o Vánocích tradičně hovězí nebo vepřové maso.

Jako veliký zážitek ze svého mládí mi vykládal otec tuto příhodu:  Když mu bylo asi 10 nebo 11 let potřeboval dědeček nějaké hotové peníze a protože nemohl nikoho jiného v hospodářství postrádat, poslal malého Jarouška do Českého Brodu na trh, prodat dva voly. Řekl mu cenu, pod kterou nemá jít a otec, jako malý kluk, vybaven jídlem vyrazil se dvěma voly na cestu. Byla to dlouhá cesta, protože voli šli pomalu, jen co noha nohu mine a tak museli po cestě i nocovat venku, někde na mezi. Voli se museli také cestou napást a napít, ale nakonec na trh přece jenom dorazili. Na to, že voly dobře prodal a ztržené peníze v pořádku přinesl domů, byl otec, jako dítě, náležitě hrdý a jistě stoupl v ceně i před svými sourozenci a kamarády.

V Kolíně otec chodil do obchodní akademie. V té době těžce onemocněl, měl tzv. chrlení krve, což byl příznak tuberkulózy, v té době neléčitelné choroby. Dědeček s ním byl na vyšetření i v Praze u nějakého známého profesora, nikde mu nedávali naději na přežití. Jedině nějaký místní lékař, tuším že v Ratboři, jim dal naději a doporučil to čemu dnes říkáme zdravá výživa a otec jako zázrakem přežil. Po celý život tuto životosprávu dodržoval, byl abstinentem a nekuřákem.

Jistě pod vlivem svého kmotra Václava Balátě (1881), který byl generálním ředitele Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech, přešel otec jako úředník do filiálky této pojišťovny v Brně. Byl mimořádně schopný, inteligentní, pracovitý a čestný člověk. Tak jak jsem sám měl možnost poznat, byl schopen si prostudovat zákony do té míry, že předčil běžné právníky. Z jeho vyprávění si vzpomínám, že když bylo uzákoněno povinné pojištění řidičů motorových vozidel, jel v zastoupení ředitele filiálky do Prahy na poradu pojišťoven, o výši pojistného. Stanovené pojistné se zdálo mému otci

nehorázně vysoké a tak po telefonické poradě s generálním ředitelem vystoupili z kartelu pojišťoven a stanovili cenu vlastní. Byl to riskantní krok, ale vyplatil se, protože se u nich nechalo pojistit obrovské množství řidičů a můj otec byl jmenován v poměrně nízkém věku, kolem třiceti let, ředitele filiálky.

Podle skupinové fotografie, kterou jsme měli doma, měla filiálka asi  30 zaměstnanců. Jako dítě jsem byl několikrát u něj v kanceláři. Budovu měli v Brně ve Veselé ulici, a vzpomínám si na veliká kožená křesla, která tam otec měl v předpokoji a velký obraz na kterém byla vyobrazena sklizeň obilí před bouří.  Tento motiv jsem později ještě několikrát viděl, zřejmě se jednalo o kopii nějakého známého díla.

 

Za války při leteckém náletu, dostala budova zásah a otec i s ostatními zaměstnanci byli zasypáni ve sklepě v protileteckém krytu a čekali tam několik hodin, než byli vyproštěni. Na konci války otec těžce onemocněl tyfem, kterým se nakazil asi ve vlaku a bojoval v nemocnici o život. Po válce došlo ke znárodnění pojišťoven, ihned v první vlně znárodňování. Otce zaměstnali jako řadového pracovníka, protože odmítl vstoupit do komunistické strany a  tak se muselo v naší rodině hodně šetřit. Mamička byla v domácnosti a v té době již hodně nemocná a tak jsme žili jen z jednoho platu. Otec velice dbal na naše tj. moje a bratrovo vzdělání. Říkal nám, že všechno nám mohou vzít, ale vzdělání nikoliv. Z jeho vyprávění vím, že si pro nás přál, abychom získali vysokoškolské vzdělání na některé zahraniční prestižní universitě. Škoda, že nám komunisté jeho plány překazili.

 

Jelikož se jako antikomunista v té době politicky neangažoval, a prorežimní angažovanost byla všeobecně vyžadována, snažil se mi pomoci alespoň v tom, že byl aktivní v rodičovských sdruženích na základní škole i průmyslové škole. Určitě ho to vůbec nebavilo, ale snažil se poněkud vylepšit můj "třídní původ", který jsem měl dle tehdejších mocipánů sice špatný, ale na který jsem byl vždy hrdý. Už tehdy jsem to od něj chápal jako oběť. Studium nás obou, mě i bratra, zvládala finančně rodina jen s velkým úsilím a mimořádnou šetrností. Bratr po zrušení civilní techniky v Brně musel přejít na techniku do Bratislavy, což se prodražilo a později při mém studiu na obnovené technice v Brně zase hrozilo, že bude muset otec odejít do důchodu. Přijal proto nabídku na místo v pojišťovně v Karviné, kam dojížděl a přesluhoval až do mé promoci. A tak vděčíme rodičům za to, že nás i v nepříznivé době dobře vybavili do života. Byl jsem si té oběti z jejich strany natolik vědom, že  jsem během studia udělal všechny zkoušky na první termín a žádnou neopakoval, asi jako jediný z našeho ročníku. Nechtěl jsem riskovat případný neúspěch a eventuální opakování ročníku.

 

Částečného zlepšení politické situace se otec dočkal až v roce 1968, ale to už velice špatně viděl a skoro neslyšel.  Zemřel na rakovinu krve v roce 1974, v době kdy jsem byl i s rodinou na Kubě, kde jsem pracoval jako poradce na ministerstvu stavebnictví. Pošta do Havany byla v té době tak zdlouhavá, že jsme se o jeho úmrtí dozvěděli pozdě, takže jsme mu ani nemohli přijet na pohřeb.

 

Moje matka, Anna Baláťová (1905), rozená Novotná, se narodila v Lošánkách na středně velkém hospodářství. Dědeček hospodařil asi na 15 až 20 hektarech a jeho dvě dcery, moje matka (říkali jsme jí mamička) a teta Miluška musely v hospodářství od mládí hodně vypomáhat. Po vychození obecné školy v Lošanech, chodila matka do školy v Českém Brodě. Byla to internátní škola zaměřená na přípravu hospodyň, myslím, že se jmenovala hospodyňská škola. Učily se tam vařit, pečovat o děti, vést domácí hospodářství, včetně účetnictví. Prý se tam moc dobře neměly, ředitelka na nich hodně šetřila a tak si tam prý užily i hlad. Protože však dodržovaly naprosto přesně denní režim, včetně odpoledního spánku, vypadaly všechny žákyně velice dobře, až plnoštíhle, o čemž svědčila i skupinová fotografie ze školy, kterou jsme měli doma. Děvčata si stěžovala, psala domů plačtivé dopisy, jaký tam mají hlad, když je však přijeli navštívit rodiče a viděli,  jak "dobře" vypadají, nikdo jim to nevěřil. I já jsem měl po shlédnutí fotografie jisté pochybnosti, jestli tam skutečně tak trpěly.

 

Faktem však zůstává, že se tam matka naučila výborně vařit i péct cukroví a to velice úsporně, což se nám výborně za války i po válce hodilo. Po čase prvorepublikového blahobytu přišla válka, s přídělovým systémem potravin a po válce se zase nedostávalo peněz. Měli jsme totiž válkou poničený dům v Brně na Březinově ulici, který se snažil otec rychle opravit. Válkou znehodnocené předválečné úspory byly po válce zadrženy v bankách na tak zvaných „vázaných vkladech“ a byly jen obtížně použitelné.  Když jsme opravili dům, došlo ke komunistickému převratu a jelikož otec odmítl vstoupit do komunistické strany, byl přeřazen na podřadné místo s nízkým platem. Potom přišla bratrova a moje studia a tak se muselo stále šetřit, mnohem více, než v ostatních rodinách. Hlad jsme však nikdy neměli a díky znalostem a výcviku z hospodyňské školy, jsme se i dobře najedli.

 

Válka se poznamenala i na zdravotním stavu mamičky. Dění kolem Kounicových kolejí, kde byla nacistická věznice a časté popravy  zapříčinily její špatný nervový stav, který začal poruchou štítné žlázy a následnou dost komplikovanou operací, protože žláza ji místo ven, bujela dovnitř. Po operaci nemohla vykonávat těžší práce a tak jsem musel nastoupit já. Umýval jsem podlahy a pral na valše velké prádlo, protože z počátku jsme pračku neměli. Zato jsme měli mezi prvními domácnostmi u nás kuchyňského robota, hlavně na hnětení těsta, protože mamička hodně pekla.

Později se přidružila cukrovka a zase v poměrně těžké formě. Denně si  musela píchat insulin,  původně chtěla zacvičit mě, ale to jsem odmítnul. Přesto že dodržovala přísně životosprávu, upadala často do hypoglykemického záchvatu, někdy i do komatu. Od konce války se zdravotních potíží nezbavila.

Byla velice zbožná a měla k tomu i nás, děti. Otec šel do kostela jen výjimečně, ale já jsem chodil pravidelně a to i v průběhu studia na vysoké škole.

 

Přes svoje zdravotní potíže přežila otce o hodně let a zemřela v roce  1983 v nemocnici „U sv. Anny“, na zástavu srdce.

 

Teta Emilie (1904) byla, alespoň podle dochovaných fotografií, velice krásná. Vdala se do Prahy za tajemníka nějaké vládní strany, jmenoval se Sudek.  Zřejmě si žili v Praze na vyšší úrovni, vzpomínám si z jejího vyprávění, že k nim občas chodil na návštěvu i tehdejší ministerský předseda. S tajemníkem Sudkem se však rozvedla a v době mého narození, již žila v Brně. Podle křestního listu (byla mi za kmotru), bydlela na Kotlářské ulici č. 20, kde byla za první republiky postavena řada činžovních domů s velice kvalitními byty. Později se odstěhovala do Kralup nad Vltavou, kde si otevřela obchod se starožitnostmi. Po roce 1948, když ji obchod znárodnili, odstěhovala se  za sestrou Miluškou do Klatov, kde se seznámila a vdala za Emanuela Peška, úředníka. Měli velice  pěkný moderní rodinný dům, poblíž klatovské nemocnice. Po smrti svého manžela, i tety a strýce Novákových ,se přestěhovala do jejich vily, kterou po nich zdědila. Bydlela v té veliké vile sama a měla ji i krásně vybavenou svým starožitným nábytkem s velkou knihovnou, originály obrazů, francouzskými gobelíny a míšenským porcelánem. Když jsme tam byl s rodinou na návštěvě, byli jsme překvapeni skříní, plnou kožichů. Asi si dříve pořizovala na každou sezónu kožich nový. Tehdy mi nabízela, že na mě převede svůj majetkový podíl (včetně podílu po tetě Milušce) v Lošanech, chtěla abych převod zorganizoval u notáře, já s tím však otálel, protože v té době zemědělské pozemky neměly žádnou cenu. Vilu v Klatovech, včetně starožitností, zdědil její nevlastní syn Eman, který se o ní pečlivě staral. Vlastní děti teta neměla.

 

Teta Bohumila (1908) byla nejmladší ze sourozenců mého otce. Provdala se za Josefa Pokorného, inženýra chemika, se kterým žila v Ostravě - Hrušově. Měli spolu dvě děti, Jiřinu ( 1937) a Pavla (1942) . Tetu jsem měl rád, často pobývali v Lošánkách v pivovaru a se sestřenicí Jiřinou jsme si jako děti hrávali. Strýc byl zřejmě dobrý odborník, měl i titul Dr., ale povahou byl cholerik a teta to s ním neměla lehké.  Zemřela poměrně mladá, strýc se už neoženil, důchod trávil v Lošánkách, kam si s sebou vzal  svoje dvě neprovdané sestry, aby mu vedly domácnost. S Jiřinou jsem už později styky neudržoval, vím jen, že měla dceru. Pavel využíval pivovar jako rekreační chalupu a podařilo se mu tento obrovský objekt udržet v relativně dobrém stavu. Při mých návštěvách v Lošanech, jezdil jsem tam pravidelně na hřbitov, jsem ho nezastihl a spojení s ním se mi nepodařilo navázat. O jeho rodinných poměrech nic bližšího nevím.  

                                            

Ze strany mojí matky Anny Baláťové(1905), rozené Novotné, jsem již nestačil provést podrobnější průzkum po církevních matrikách. Pouze z údajů uvedených na hrobce v Lošanech, známe data narození do úrovně praprarodičů, do roku 1844 a 1842. Z historie obcí Lošany a Lošánky jsem však zjistil, že z třicetileté války vyvázly Lošany (na rozdíl od Lošánek) velice dobře, nebylo tam zpustlých stavení, což v té době byla v Českém království výjimka,  a z popisu z roku 1654 se dozvídáme, že mezi sedláky je uveden Jiřík Novotný se 130 strychy polí,( jeden strych = 0,285 ha, takže celková výměra činila 37 ha),  z nichž na jaře osel 50 strychů a na podzim 35 strychů.  Dále měl  6 potahů, 5 krav, 9 jalovic, 57 ovcí a 7 sviní, v té době to byl jistě velký statek. Z pozůstalostního řízení po dědečkovi Josefovi Novotným (1876) jsem ze dozvěděl, že byl veden v kat. území Lošánky , v knihovní vložce 104, jako vlastník podílu ve výši 2/39 pozemkové parcely  Spolku starousedlých v Lošanech, jedná se zřejmě o Chlum, tj. zalesněný kopec nad Lošánkami. Jelikož můj dědeček Josef Novotný(1876) je veden mezi starousedlými a jiný Novotný  v obcích Lošany a Lošánky již uvedený není , je onen Jiřík Novotný nepochybně naším předkem.

 

O tomto Jiříku Novotným se můžeme dočíst i v knize „ Sestupme ke kořenům“ od Jaroslava Procházky, řídícího učitele z Lošan. Jiřík Novotný se ujal hospodářství v roce 1651 po svém otci Václavu Markovi, který tento grunt, zvaný odedávna „Dědovský dvůr“, měl v držení od roku 1610. V této době ještě nebyla ustálena příjmení a tak se často stávalo, že syn měl odlišné příjmení od příjmení otcova. Jestliže uvážíme, že Václav Marek mohl se ujmout hospodářství až v době své plnoletosti ( o jeho eventuálním předčasném zplnoletnění nebyla v knize zmínka), a které v té době dosahovali mladí muži ve svých 24 letech, je velice pravděpodobné, že se narodil někdy kolem roku

 

                                                          

                                                                    1586

 

 

což je současně i nejstarší datum narození, které se nám podařilo u našich předků zjistit. Příjmení Marek nás nemusí znepokojovat, protože kniha ze které jsem čerpal je důvěryhodným zdrojem, pan řídící Procházka neměl žádný důvod si vymýšlet. Příjmení se totiž vyvíjela po dobu několika staletí, od století XIV. až do století XVIII. Povinnost, aby každý poddaný měl kromě křestního jména i příjmení byla uzákoněna až v roce 1780, kdy bylo současně stanoveno, že příjmení získávají děti po svém otci, a to chlapci přímo, děvčata s příponou -ová.

 

Vzhledem k tomu, že v XVI. století nebyla příjmení dosud ustálena a farní úřady neměly povinnost vést církevní matriky, je datum 1586 zřejmě tím nejstarším datem narození,  ke kterému se v historii našich rodů můžeme dostat.

 

Pan řídící Jaroslav Procházka vycházel  při psaní své knihy z tzv. pozemkových knih, zvaných též knihy  „gruntovní“, nebo „purkrechtní“. Tyto gruntovní knihy zachycovaly právní poměry poddanských nemovitostí, stejně jako zemské desky evidovaly právní poměry nemovitostí panských, neboli nemovitostí „dominikálních“. Výraz „gruntovní“ lépe vystihuje povahu knih, neboť se do nich nezapisovaly jednotlivé pozemky, ale grunty (usedlosti) jako celek. České pozemkové knihy jsou jedinečné ve svém obsahu a rozsahu v celé Evropě, protože v ostatních zemích většinou držbu nemovitostí prokazují jednotlivé listiny.  Gruntovní knihy ve větším rozsahu se u nás začaly vést po roce 1550,  jsou známé i knihy starší, ale to jsou jen výjimky,  nejstarší známá pozemková kniha je ze Žitenického panství z roku 1472.  Pozemkové knihy se tak stávají důležitým rodopisným pramenem zejména pro období, kdy ještě nebyly vedeny církevní matriky.  Proti matrikám však mají tu nevýhodu, že neevidují vrstvu lidí nemajetných, jako byli podruhové, čeleď na statcích a obecní chudina, jako pastýři, ovčáci atp.  Pozemkové knihy byly uloženy v Zemském archivu (dnes státním), některé dokumenty našel v archivu kutnohorském a něco i u Okresního soudu v Kolíně (např. odevzdací listinu z r. 1836).

 

 

V knize „Sestupme ke kořenům“ se dále uvádí, že před třicetiletou válkou bylo v Lošanech šest velkých gruntů, z nichž jeden byl zemanským dvorcem s tvrzí. V pozemkových knihách jsou tyto grunty pro svoji velikost nazývány dvory.   1. dvůr zvaný odedávna Dědovský – dnes č.p. 23, na kterém hospodařil Jiřík Novotný patřil z těch selských dvorů zřejmě k  největším, protože podle dochovaných záznamů se z něj v roce 1529 odvádělo ze všech lošanských gruntů nejvíc, ročně celkem  5 kop a 43 grošů. 

 

Přestože u našich předků z rodu Novotných nemáme zdokumentovánu posloupnost jednotlivých generací dle výpisů z farních matrik, jako je tomu u rodu Balátě, o našich příbuzenských vztazích k Jiříku Novotnému a Václavu Markovi nemám pochyb.  Lošany a Lošánky  byly příliš malými obcemi na to, aby se jednalo pouhou o shodu jmen.   

 

 

Překvapivým se může zdát  velký počet potahů držený na statku Jiříka Novotnýho, který neodpovídá rozsahu hospodářství.  Je však dokladem toho, do jaká míry byli naši předkové zatíženi robotou. V té době se počítalo, že jeden potah je schopen zorat za jeden den pole v rozsahu jednoho jitra, tj.  2 strychů.  Velikosti hospodářství  130 strychů by tedy odpovídala potřeba dvou, nejvýše tří potahů.  Další potahy včetně čeledínů byl v té době sedlák nucen držet proto, aby splnil svoji robotní povinnost, která byla dána počtem potahů, jež musel  několik dní v týdnu posílat na panská pole.  Robotní povinnost sedláky dosti zatěžovala,  chudší venkovské obyvatelstvo, které nevlastnilo potahy, pak muselo vykonávat  robotu ruční.  Robotou nebyly zatíženi lidé, ale grunty. Jestliže v nejtěžších pobělohorských dobách byl grunt zatížen 150 dny roboty za rok, znamenalo to, že sedlák musel 150x  poslat na panský dvůr koňský potah s kočím.  Předepsané výkony však byly až neuvěřitelně nízké.  Např.: na dovezení 80 korců ječmene (80 objemových korců je asi 75 hl)  ze Sobotky do kostelecké sladovny na vzdálenost 4km se počítalo 12 dnů, na dovezení 1000 cihel z Podkosti  na stavbu zámku v Humprechtu (3km) byly odepsány 4 dny robotní práce apod. Nesmírně nízká byla i produktivita práce u roboty ruční, nebo jak se tehdy říkalo pochozí, či pěší.  Robotní povinnost se tradičně zveličuje, podstatně větší zátěží byly kontribuce a úroky.  Porovnáním počtu potahů na statku Jiříka Novotnýho s obdobnými statky té doby se nabízí myšlenka, zda tento náš předek neprovozoval i formanství. 

 

Jelikož se údaje o robotní povinnosti našich předků  z různých pramenů dosti liší,  uvádím zde ještě jeden konkrétní údaj, který se mi podařilo získat a sice „Terziánský robotní patent“  ze dne 13. srpna 1775, kterým byla venkovskému obyvatelstvu  robota  rozdělená do 11.tříd:

 

1tř.13 dnů ročně,  2tř.26 dnů ročně, 3tř.1 den týdně, 4tř.1 a půl dne týdně, 5tř.2 dny týdně, 6tř.2 a půl dne týdně, 7tř.3 dny týdně, 8tř.3 dny týdně s 1 koněm nebo volem, 9tř.3 dny týdně s 2 koni nebo voly a 1 den pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava,10tř.3 dny týdně s 3 koni nebo voly a 2 dny pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava 11tř.3 dny týdně se 4 koni nebo voly a 3 dny pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava.

 

Patent  nařizoval, že výše roboty se má stanovit podle velikosti statku a pozemků, jinak podle berní povinnosti, podle níž už dříve byli poddaní rozděleni do jedenácti tříd. Kdo neměl vůbec žádného pozemku a živil se jen prací svých rukou, t. j. podruh, měl nyní robotovati 13 dní v roce. Kdo měl chalupu a platil z ní 57 kr. daní, měl robotovat 26 dní v roce. Komu kromě chalupy patřily i polnosti, z nich platil 4 zl. 30 kr. daně, robotoval 3 dni týdně. Čtvrtláník měl robotovat také 3 dny týdně a ještě s jedním kusem tažného dobytka. Celoláník měl předpis rovněž 3 dnů týdenních ale se čtyřmi kusy tažného dobytka a kromě toho ještě musil dát vrchnosti jednu osobu k robotě ruční. Bylo současně nařízeno, že třídenní robota v týdnu nesmí být v žádném případě zvyšována a každé překročení mělo být trestáno.

 

Jak se dozvídáme z kroniky obce Skramníky nebyl tento patent Marie Terezie přijat s nadšením a to zejména u menších robotníků. Byli proto svoláni na zámek v Kostelci nad Černými Lesy, kde většina z nich si zvolila robotu starou.  A tak jsme na rozpacích, ostatně jako často při studiu historických pramenů, jak to ve skutečnosti bylo a jaký byl vlastně přínos tohoto patentu pro naše předky.  Zrekapitulujme si údaje ze tří na sobě nezávislých pramenů, které máme k dispozici:

 

1.       Jan Dolenský ve svých „Dějinách národu českého“, které byly vydány v roce 1905 nadšeně uvádí:  „Císařovna učinila samostatný krok ve prospěch poddaného lidu vydáním patentu, jímž robotní povinnosti  selského stavu byly sníženy na polovici. Tím se lid konečně upokojil, neboť umenšením robot poměry jeho  nepopiratelně se polepšily.“

2.       Petr Hora – Hořejš v „Toulkách českou minulostí“  z roku 1996 píše: “Robotní patent Marie Terezie jednotně upravoval nevolnické vztahy vůči vrchnostem. Poněkud zmírňoval roboty a odstraňoval panskou svévoli v určování jeho výše.“

3.       Kronika obce Skramníky uvádí: „Tento patent Marie Terezie nebyl přijat s nadšením a to zejména u menších robotníků. Byli proto svoláni na zámek v Kostelci nad Černými lesy, kde většina z nich si zvolila robotu starou.“

 

A tak si klademe otázku: „Kdo měl vlastně pravdu?“   Pravdu měli všichni,  jen historici neposoudili situaci dostatečně objektivně. Pravděpodobně porovnávali robotní povinnost dle nového patentu s robotou v nějakém místě náhodně vybraném, anebo s místem ke kterému měli nějaký osobní vztah a tak se jejich hodnocení dopadu  na poddané jevilo dost odlišně.  Rozdíly v robotních povinnostech byly totiž na jednotlivých panstvích tak rozdílné, že někde byla dle nového patentu robota snížena na polovinu, jinde ji snižovala jen mírně a v případě našich předků hrozilo nebezpečí, že robotu nový patent dokonce v některých případech zvýší. Nesmíme zapomenout, že na panství pánů z Jenštejna byly smlouvou ze dne 18. června 1392 naši předkové zproštěni nejen roboty, ale i všech poddanských povinností.  Staré závazky a práva sice nová pobělohorská šlechta  neuznávala, jsou známé i vzpoury, jako např. Jana Sladkého Koziny za práva Chodů, avšak ani po téměř čtyřech staletích nedosáhla zřejmě robota na bývalém panství Jenštejnů té výše, jako na panstvích jiných.  To je pravděpodobné vysvětlení,  proč naši předkové projevili proti novému robotnímu patentu svůj odpor.

 

 

 

Neefektivnost robotní práce si dobře uvědomovala i Marie Terezie a císař Josef  II.  Nechal proto vypracovat dvorním radou Františkem Antonínem Raabem koncepci, která vešla ve známost jako raabizace. Princip spočíval v tom, že hospodaření na velkostatcích mělo být zrušeno a půda rozparcelována mezi drobné rolníky, kteří by ji obdělávali sami, mnohem efektivněji. Místo dosavadní feudální renty v úkonech (což znamenalo robotu), měli odvádět rentu v penězích a naturáliích. Tím, že se robotou povinní nevolníci stali držiteli půdy a samostatnými výrobci, několikanásobně vzrostla jejich produktivita a to ze dne na den. Iniciativa a úsilí rolníka se okamžitě projevila v životní úrovni jeho rodiny. Bohužel, ale jenom na statcích, kde vrchností byl sám panovník a na velkostatcích podléhajících státnímu dozoru. Šlechtě na jejich majetcích tuto metodu panovník nařídit nemohl.  Šlechta se svých tradičních majetkových práv, které jsou základem feudalismu, nehodlala vzdát a tak není vinou Marie Terezie a císaře Josefa II, že zemědělství u nás zůstalo o několik desítek let pozadu za zemědělstvím v západní části Evropy.

 

Protože tereziánské a zejména josefínské reformy podstatnou mírou ovlivnily život našich předků, nebude na škodu si je ve stručnosti připomenout:

 

Sotva nastoupila na trůn, ocitla se Marie Terezie ve válce na všech stranách. Započal je pruský král Friedrich II zákeřným vpádem do Slezka, jedné z nejbohatší oblasti monarchie, a to v rozporu s evropskými zvyklostmi, bez předchozího vyhlášení války.   Vzápětí vpadli do Čech Francouzi, Bavoři a Sasové a společnými silami a obsadili v roce 1741 Prahu, kde se nechal bavorský vévoda Karel Albrecht dne 7. prosince 1741 slavnostně korunovat za českého krále, jako Karel III. Nelze se divit Marii Terezii, že na Čechy zanevřela, protože větší část české šlechty novému králi složila přísahu věrnosti. Tehdejší šlechtu, kterou tvořili např. Mansfeldové, Buqoyové, Nosticové apod.  a která svoje postavení odvozovala právě od Habsburků, však těžko můžeme nazývati českou. Naše šlechta byla totiž v podstatě zlikvidována po bitvě na Bílé Hoře. V této, pro císařovnu nejtěžší době, ji však zůstala věrná neustále odbojná šlechta uherské, a Marie Terezie jí to nikdy nezapomněla.

 

V mírových dobách, kterých však bylo žalostně málo, bylo hlavní snahou Marie Terezie pozvednout země, které zdědila po svém otci, z hlubokého úpadku. Uvědomila si plně důležitost vzdělání a proto mezi její největší zásluhy patří školská reforma, se zavedením povinné školní docházky, reforma soudnictví, která omezila nekvalifikované pravomoci šlechty a měst, a snížení robotní povinnosti patentem, z roku 1775.

 

Její syn, Josef II byl panovníkem velice vzdělaným a plným ušlechtilých zásad. Bohužel však  pod návalem práce, kterou si sám ukládal, jednal často unáhleně, až zbrkle.  Říkalo se o něm, že se „snaží vytáhnout poddaný lid z bídy takovým způsobem, že jim div neutrhne hlavu“. Na rozdíl od úřednictva měl díky častým „vizitacím“ poměrně dobrý přehled o stavu věcí a svými vizemi o nápravě, daleko předběhl svoji dobu.  Brzdou v uskutečňování jeho záměrů mu byla po mnoho let jeho matka Marie Terezie, která příliš radikálním změnám nebyla nakloněna. A tak není náhodné, že největší ze svých reforem uskutečnil Josef II  bezprostředně po její smrti, v roce 1781. Jednalo se zejména o vydání v té době velice důležitého tolerančního patentu, který kromě náboženských svobod měl i významný přínos ekonomický. Dále to byl patent o zrušení cenzury a pro naše předky nejdůležitější patent, o zrušení nevolnictví.

 

Josef II však viděl mnohem dál do budoucnosti a ve snaze předejít podobným událostem, které později vyústili v revoluci francouzskou a bolševickou revoluci v Rusku, připravoval rozsáhlou reformu, kterou by bylo možno označit za „poklidnou revoluci shora“.  Práce na této reformě začaly tzv. josefínským katastrem, na kterém pracovalo usilovně mnoho lidí po řadu let, s vynikajícím výsledkem. Na základě tohoto katastru byla zpracována daňová reforma, která rozložila spravedlivě daňové břemeno na půdu dominikální (panskou) a rustikální (selskou), při čemž celkové daňové zatížení, včetně dávek vrchnosti, nesmělo přesáhnout hranici  30%. Současně byla zrušena veškerá povinnost robotní. Reforma vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1789, s přechodným obdobím jednoho roku, během kterého měla šlechta přeorganizovat svoje práce na velkostatcích tak, aby se obešla bez roboty. Venkovský lid přijal tento patent s nadšením, avšak zrušení roboty ke dni 1. listopadu 1790 se nedočkal, protože císař  Josef II dne 20. února 1790 zemřel. Jeho nástupce Leopold II, i když osobně byl reformě nakloněn, podlehl tlaku šlechty a patent zrušil. A tak naši předkové museli čekat dalších téměř šedesát dlouhých let, až na revoluční rok 1848, v jehož důsledku  se konečně uskutečnily reformy, které kdysi plánoval císař Josef II.

 

V zájmu objektivity je však nutno dodat, že Josef II vydal i řadu unáhlených nařízení a způsobil i mnoho škod. V době jeho panování došlo ke zchátrání celé řady historicky cenných objektů a ke zničení mnoha cenných uměleckých děl. Svým způsobem to byl kulturní barbar.

 

Maximalistickým požadavkům Josefa II nedokázali jeho podřízení vyhovět a proto raději většinu z těch několika tisíc výnosů, které za doby svého panování vydal, zpracoval raději sám. Všechny mají racionální jádro, i když se nám to dnes tak nemusí jevit. Avšak pro obrovské množství práce je nemohl vždy dokonale domyslet a tak  se často jeho dobré úmysly změnily v pravý opak. Jako příklad mohu uvést jeho nařízení o „císařském posvícení“.

 

Od dávných dob je na venkově zvykem oslavovat slavnost vysvěcení místního kostela tzv. posvícení.  Posvícení se konala  každou neděli od pozdního léta až do vánoc, podle toho, na který den připadl svátek světce, kterému byl místní kostel zasvěcen. Do místa, kde se konalo posvícení se sjeli příbuzní a známí z okolních vesnic, uspořádala se hostina, v místě bývala i taneční zábava a hosté si odváželi výslužku. Císaři se zdálo, že se lidé příliš opíjejí a stojí je to zbytečně mnoho peněz protože za pozvání na posvícení se musí revanžovat. A tak se rozhodl místní posvícení zrušit, nahradit je tzv. „císařským posvícením“ platným pro celou monarchii a konaným jednotně, vždy ve druhou říjnovou neděli v roce. Snad to není jen náhoda, že v tuto dobu je i svátek sv. Terezy. Toto nařízení se dodržovalo jen několik let, po smrti císaře se vše vrátilo do původních kolejí, s výjimkou Moravských Budějovic a okolí, kde se lidé také vrátili k tradičním posvícením, ale protože strašně rádi všechno oslavují, slaví  císařské posvícení dodnes, jaksi navíc. Není bez zajímavosti, že jsem mezi místními lidmi nenašel nikoho a to včetně kronikáře,  kdo by věděl, jak tradice císařských posvícení vznikla. A tak měl císař Josef II asi pravdu, lidé oslavují a nevědí vlastně proč.

 

Přes všechna negativa, která o císaři víme je nesporné, že to podstatné, co naše předky tížilo nejvíce, tj. nevolnictví, robota a vysoké daňové zatížení vystihl  Josef II velice přesně a pro zjednání nápravy udělal všechno, co bylo v jeho silách. Takže přesto, že je některými historiky líčen jako osoba do značné míry kontraverzní, pro nás, kteří odvozujeme svůj původ ze starých českých selských rodů, je postavou kladnou a osobností nesmírně významnou.

 

 

A nyní se vrátíme zpět k našemu rodokmenu, k rodu Novotných. Na dědečka Josefa  Novotnýho(1876) si jako dítě pamatuji docela dobře, babička zemřela dříve. Hospodařil proto  společně se svoji dcerou Miloslavou (1910) a sestrou Annou (1874), které jsme říkali "tetička z domku". Já si ho pamatuji z doby, kdy mu bylo přes šedesát let a některá svá  pole již pronajal, protože je nestačil obdělávat. Také už si nedržel pár koní  a pole obdělával s kravským potahem. Na žně mu jezdili vypomáhat moji rodiče, on nám zase ve válce poskytoval potraviny i když jejich doprava do Brna byla spojena se značným nebezpečím. Bylo to zakázáno a na nádražích byly německé hlídky, které prováděly prohlídky zavazadel. Já jsem byl ještě malý, ale bratra naši vybavili ruksakem s potravinami a doufali, že jako dítě spíše ujde pozornosti. Muselo to být pro naše rodiče dost hrozné, ale jíst se muselo, válečné příděly byly mizerné a tak to riziko podstupovali.

 

Hospodářství bylo dobře vybaveno, dědeček vlastnil velký elektromotor na podvozku, kterým poháněl řezačku, šrotovník, pilu a měl i vlastní mlátičku. Z ostatních zemědělských strojů si pamatuji samovaz, secí stroj, stroj na shrabování sena, žací stroj, pluhy, brány, válec a pod. Rád jsem s ním jezdil na pole, hlavně když jel ráno pro krmivo. Jezdil jsem s ním i do cukrovaru s cukrovou řepou, tuším, že někam k Chotouchovu.

 

Vzpomínám si, jak jsme jednou přede žněmi jeli kolem Lošáneckého rybníčka, kde ve stínu lip leželi dva vesničtí muži a popíjeli pivo. Když je děda vyzval, aby mu přišli pomoci sekat obilí ke Chlumu, odvětili, že je na takovou práci moc velké vedro. Byli to místní povaleči,  špinavé děti v roztrhaných šatech jim běhaly kolem rybníka, ale oni o práci zájem neměli. Z takových se rekrutovali později komunističtí funkcionáři a "kolektivizátoři" našeho venkova.

 

Dědeček hodně četl a pravidelně si půjčoval knihy z obecní knihovny. Měl pěkné  písmo a protože byl sečtělý,  vedl v té době i obecní kroniku.  

 

 

Když se teta Miloslava  provdala, nemohl již sám hospodařit a přibližně v roce 1947 celé hospodářství propachtoval (pronajal). Sám se odstěhoval  za dcerou  do Krakovan, kde v roce 1950 zemřel.

 

Teta Miloslava se vdala za Jana Festu (1910), který pocházel z Křečhoře, kde měla jejich rodina statek.  Dědečkovi se moc nelíbil. Tehdy bylo zvykem, že v neděli chodili hospodáři na obhlídku svých polí a o Jendovi Festovi se do Lošánek donesla zpráva, že pole jezdí obhlížet v automobilu a ještě si bere bílé rukavičky. Dědeček prohlásil, že z toho dobrý hospodář nikdy nebude. Můj otec mu oponoval, že je Jenda hodný a šikovný člověk a že s ním bude Miluška šťastná. Oba měli pravdu. Strýc byl velice hodný a veselý člověk a neuvěřitelně podnikavý. Zemědělství ho skutečně nebavilo a tak si za svůj podíl ze statku,  společně se dvěma bratry Březinovými, koupili v Krakovanech cihelnu a pilu. Cihelna  během války stála, protože byla stavební uzávěra a tak ji celou znovu vybavili na úroveň „strojní cihelny“, jak se tehdy říkávalo, včetně koupi nového bagru na těžbu hlíny. Jako odborník na výrobu stavebních hmot jsem později mohl objektivně posoudit, že cihelna byla na špičkové úrovni, podobné se provozovaly ještě po několika desetiletích. V hliništi byla velká zásoba kvalitní hlíny ( i na výrobu pálených tašek, dlaždic, trativodů apod.)  a tak měli dobrou perspektivu.  Současně uvedli do povozu i pilu, nakoupili nákladní automobily  a začali provozovat autodopravu. 

 

Jelikož odmítli uzavřít kartelovou dohodu o cenách cihel s ostatními cihelnami, rozhodl se cihlářský kartel zásobovat jejich obchodní odbytiště levnými „dumpingovými“ cihlami a jako konkurenci je zničit. Když strýc viděl, že cihly neprodají, rozhodl se prodávat rodinné domy na klíč. A skutečně, bez odborných znalostí, ale s nesmírným podnikatelským elánem, se jim podařilo postavit a prodat celou řadu rodinných domků. Později odkoupili neprosperující truhlářství, bývalého majitele zaměstnali a začali vyrábět do rodinných domků i nábytek, podle požadavků zákazníků. Do toho přišel rok 1948. Podnik byl znárodněn, cihlářský lis a bagr za mnoho milionů někam odvezen a strýc začal jezdit jako řidič u Čáslavské mlékárny, shodou okolností na jednom z automobilů francouzské zn. Berliet, které jim byly rovněž znárodněny. Závozníka mu dělal starší z bratrů Březinových.  To, čeho strýc dosáhl se svými společníky za neuvěřitelně krátkou dobu necelých tří let, je obrazem toho, s jakou dynamikou se mohla naše ekonomika v poválečných letech vyvíjet, kdyby její vývoj násilně nepřerušili komunisté.

 

Bylo to pro tehdejší dobu typické. Schopný člověk a úspěšný podnikatel jezdil celý život jako řidič náklaďáku a neschopní lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla  komunistická legitimace, řídili znárodněné podniky. Cihelna v Krakovanech byla označena za neperspektivní a byla uzavřena.  Během krátké doby nebyly k sehnání cihly, cement ani vápno a stavba rodinných domků se pro lidi stala nedostižným snem. Až po desetiletích, za doby tzv. reálného socialismu, si lidé začali znovu domky stavět, ale výhradně svépomocí, materiál sháněli obtížně pomocí úplatků a pokud měli příležitost, tak ho někde ukradli.

 

Musím však dodat, že znárodnění strýce nikterak nezlomilo. Stále byl veselý, jezdit s autem ho bavilo, někdy o prázdninách jsem mu jako brigádník, dělal závozníka. Pana Festu, jako veselého člověka měli všude rádi a všichni o něm věděli, že to není obyčejný řidič, ale vzdělaný člověk a  bývalý pan továrník. Strýc měl štěstí, že se ještě dožil pádu komunismu. Bohužel se však již nedožil doby, kdy se jeho syn Miloš stal rovněž úspěšným podnikatelem a spolumajitelem firmy „Montáže izolací, s.r.o“ v Kolíně, podniku který se zabývá výstavbou chladíren, mrazíren a tepelně-izolačním opláštěním hal. Určitě by měl radost i ze svého vnuka a dvou vnuček, obou velice hezkých, z nichž Jana (1976) se  v roce 1995  stala dokonce  finalistkou soutěže krásy „Miss ČR“ a kromě jiných cen ze soutěží v zahraničí, se stala vítězkou prestižní mezinárodní soutěže „Miss Bikini Internacional 1997“ a první vicemiss „Top Model of the World“ z r. 1996.

 

 

 

Vraťme se však o několik století zpět, k našemu rodokmenu do Lošan .  Ze strany babičky Emilie Baláťové(1869), rozené Jedličkové, se z historie Lošan dozvídáme, že v soupisu obyvatel z roku 1713, je veden jako sedlák  Tomáš Jedlička, se 124 korci polí ( jeden korec = 0,285 ha, takže statek měl celkem 35 ha). Toto je nepochybně rovněž náš předek, protože můj dědeček Josef Balátě (1862) se na Jedličkův statek přiženil ze statku v Bříství č.2, až v roce 1887. V  knize pana řídícího Procházky „Sestupme ke kořenům“, je uvedeno, že   4. lošanský dvůr měl tento Tomáš Jedlička v držení od r. 1699.  Dále je v knize uvedeno, že v době jejího vydání (1947)  nesl tento dvůr číslo popisné 20 a hospodařila na něm Bohumila Baláťová (1904), vdova po mém strýci Vácslavu Balátě (1897),  takže o našem příbuzenství s Tomášem Jedličkou nemůže být rovněž pochyb.

 

Jelikož  obce Lošany a Lošánky jsou prastarým sídlem našich předků z rodu Novotných a rodu Jedličků, uvedeme několik údajů k jejich historii.

 

Obě vesnice leží v těsném sousedství a protože v letech 1516 až 1878 tvořili jedinou obec, pojednáme  o jejich historii  souhrnně. Nejstarší stopy, ještě z doby pravěkého osídlení z let 2 500 až 1 700 př. Kr. nalézáme v Lošánkách, téměř na všech zahradách. Byly zde nalezeny pazourky, bronzové ozdoby, ale i žárové hroby mladšího rázu z doby Bylanské,  meče, jehlice, ostruhy a různé zbytky nádob, vše je uchováno v museu v Kolíně. V historických dobách jsou první zmínky z let 1259 a 1261 o vladykovi Ctiborovi z Lošan , který byl v družině krále Přemysla Otakara II. Kolem roku 1330 byly Lošany v držení Zdeslava ze Zbraslavic, který pro nezaplacení závazku 40 hřiven stříbra, byl nucen je postoupit panu Dětochu ze Žiželic. V polovině 14. století nazývala se ves Lošany Německé, kdežto Lošánkám se říkalo Lošany České.  Tehdy byly zřejmě Lošany osazeny německými osadníky, svědčí o tom i jméno prvního faráře Rudgera i německá jména četných dárců uvedených v blízkém Kbelském kostele, jako např.  Othmar, Hothardus, Weygl, Swincher aj. Na vysvětlenou je nutno dodat, že bylo snahou tehdejších panovníků - Přemysla Otakara I, i jeho následníků Přemysla Otakara II a Václava II, osídlit království české německými osadníky a zavést tak u nás modernější způsoby hospodaření, než bylo tehdy u nás zvykem. A tak se dostali Němci i do srdce Čech, Polabí, ale při prvním soupisu poddaných po Bílé Hoře v roce 1654, již po nich nenacházíme ani památky, snad s výjimkou jediného jména, sedláka Petra Hurta.

Ve druhé polovině 14. století byly Lošany v držení bohatých měšťanů kutnohorských od kterých je kolem roku 1410 získal Haman Alder z Lošan, zakladatel rodu Alderů z Lošan, připomínaných v různých dobových písemnostech. Z té doby zřejmě pochází i současná podoba tvrze, jejíž zbytky , kamenná věž, se nacházejí na Mašínově statku č.p. 27. Dle některých pramenů jsou nejstarší zmínky o této tvrzi datovány daleko do doby předhusitské, do konce 13. století. Je to mohutná čtvercová věž, vystavěná z lomového kamene (svoru), nároží z pískovcových kvádrů, o celkové výšce 16,5m. a půdorysu  8,5x8,3m. Tato mohutná třípatrová věž měla do druhého patra místnosti s  valenými klenbami, okna hrotitá, uvnitř s kamennými sedátky a obdélnými skosenými okénky. K vstupním portálům vedla zvenčí dřevěná krytá schodiště s padacími můstky.  Původní tvrz byla chráněna vodním příkopem a stavba je poměrně dobře zachovaná.  V Lošanech a Lošánkách se v průběhu staletí vystřídalo několik majitelů, v době o které pojednává náš rodokmen je vlastnila zejména obec Kutná Hora, která po roce 1666 učinila Lošánky středem svého panství Lošanského, k němuž připojili obce Lošany, Zibohlavy, Dolní Mančice, Rašovice, Kutlíře, Poboř, Blyňku a od r. 1720 též Hradenín. Sídlem správy tohoto panství byl zámeček, který stál  v těsném sousedství pivovaru. Dnes již toto stavení neexistuje, ale já si ho pamatuji ještě z doby, kdy sloužilo jako hospoda a sokolovna a na návsi bylo nejvýstavnější budovou.

V  Lošanech  se nachází vysoký novogotický chrám sv. Jiří, na místě původního dřevěného kostelíka,  fara připomíná se od r. 1353, prvním farářem byl Němec Rudger, ale po jeho smrti 21.října 1355 již nastoupil kněz český Jan Prstenec , i jeho následovníci již byli pouze Češi. Není bez zajímavosti, že k výzdobě tohoto chrámu přispěla i teta Emilie Baláťová (1904),  vlastnoručně vyrobeným gobelínem pražského Jezulátka, ve zlaceném, bohatě vyřezávaném rámu o rozměrech cca 70x50 cm. Podobný, menší gobelín, jsme od ní měli i na chalupě v Nových Syrovicích, odkud  nám  byl bohužel odcizen.      


Nejstarší zmínka o místní škole je ze soupisu poddaných z roku 1678, kde je uveden jako první učitel Jan kantor. Stará budova byla dřevěná, nacházelo se v ní pět lavic a vyučovalo se v ní pouze počtům, čtení a psaní a docházeli sem děti z Lošan, Lošánek, Radovesnic a Zibohlav. V kronice je budova školy popsána takto:

 

Stavení školní tvořil přízemek a na západě přiléhal k němu chlév se stodolou. Vše kryla šindelová střecha. Uvnitř nacházela se na pravé straně síně školní světnice, v níž bylo 11 škamen, 2 tabule na stojanech, stůl se 2 židlema, skříň na knihy a černá kachlová kamna. Světnice měla 4 okna, prkennou podlahu a překládaný strop. Za ní bývala černá kuchyně. Na protější straně umístěna byla komora, obydlí učitelovo a schody na půdu.

 

 V roce 1787 přibyli do této školy i děti ze Kbel a Kbílku, chodilo sem již 118 dětí a škola byla v roce 1827 rozšířena na tři učebny a přistavěno patro, kde byl byt pro učitele, dnes je v budově umístěn obecní úřad.  Do této školy jsem ke konci 2. světové války chodil i já a učil nás tam pan řídicí učitel Procházka, autor knihy o historii Lošan.

 

Z dob, kdy se daně platily kromě v penězích i v naturáliích se zachoval v Lošanech velký kontribuční špýchar, ve kterém bylo shromažďováno odvedené obilí. Je to nápadná vysoká budova z neomítnutého lomového kamene, situovaná v prostoru za kostelem sv. Jiří, proti hřbitovu. 

 

 

V  blízkém okolí Lošan se odehrály i dvě významné bitvy, které měly i velký význam pro další historický vývoj v našich zemích. V roce 1434 to byla bitva u Lipan,  která skončila vítězstvím umírněné koalice a  prohrou radikálních táboritů. Skončilo tak dlouhé období válečných útrap, které těžce doléhalo na všechny, kteří chtěli žít v klidu a míru. Původní ideály  dávno vzaly za své, husitští hejtmani už v té době viděli ve válce pouze zdroj snadných příjmů. V městě Kutná Hora se zachovaly doklady o tom, že si zde vysocí důstojníci táborských a sirotčích vojsk zakupovali ty nejdražší a nejvýstavnější domy, a platili hotově.  Po prohrané bitvě táborité většinou odešli do ciziny, kde se nechali najímat jako žoldnéři.  Po čtrnácti letech bezvládí  na český trůn nastoupil mladičký Ladislav Pohrobek, lidé ho milovali a jako zázrakem během několika let žili v relativním dostatku a blahobytu. Nikdy u nás nebylo levněji, než za tohoto krále Holce, kdy byla za groš ovce - ve skutečnosti bylo ještě levněji, protože podle dobových záznamů stalo sto ovcí kopu grošů.

 

Další a ještě mnohem krvavější bitvou byla v roce 1757 bitva u Kolína, mezi rakouskou armádou Marie Terezie,  pod vedením generála Dauna a pruskou armádou, vedenou samotným pruským králem Fridrichem II. Ačkoliv měl generál Daun výraznou početní převahu, vítězství se přiklánělo na stranu Fridricha II.  V čas nejvyšší nouze zasáhl jízdní pluk De Ligne složený z mladých holandských dragounů,  posměšně zvaných „holobrádci“, (Holandsko tehdy patřilo k císařskému Rakousku), kteří byli soustředěni jako záloha v prostoru mezi Lošany a Radovesnicemi, tedy někde v místech, kde byla i naše pole.  Velitel plukovník de Thiennes povzbudil před bojem své mladé dragouny slovy: „Holobrádci, ukažte, že dovedete kousati, aniž byste měli vousův! Ukažte, že ku kousání netřeba než zubův žádných vousův!“  Svým mladistvým elánem se holobrádkům podařilo zvrátit celý vývoj bitvy a přispět k vítězství rakouské armády.  Bitva u Kolína byla rozhodující bitvou sedmileté války, ve které hrozila bezprostředně zkáza celku Koruny české, která měla být podle plánu pruských kurfürstů rozporcována do tří celků na sobě naprosto nezávislých, obyvatelstvo postupně germanisováno a náš stát vygumován z mapy Evropy.  A tak za svoji národní existenci můžeme poděkovat tehdejšímu habsburskému Rakousku. Slova plukovníka de Thiennes, kterými povzbuzoval své holobrádky, jsou napsána na památníku, který byl vybudován na místě bitvy.  Bitva u Kolína byla mimořádně krvavá,  v Lošanech byl zřízen lazaret a vedle hřbitova je hromadný hrob několika  tisíc vojáků obou armád, kteří zde položili své životy.  Řadu podrobností o této historické události jsem zjistil při své návštěvě v  kolínském muzeu.   

 

Mnoho zajímavých údajů ze starší i novější historie Lošan i Lošánek, je uvedeno v kronikách obou obcí, tu Lošáneckou kroniku po určitou dobu vedl i dědeček Josef Novotný (1876).

 

 

K rodu Jedličků z Lošan bych však pro zajímavost chtěl uvést ještě jednu poznámku:

 

Při jedné z mých návštěv na statku v Lošanech mi vyprávěl  bratranec Slávek (Dobroslav)  Balátě (1931), poslední majitel statku před jeho propadnutím státu tzv. odúmrtím, že jsme po linii babičky Emilie Baláťové, rozené Jedličkové(1869), spřízněni s rodem Mašínů, kteří vlastnili statek na protější straně návsi a to od roku 1699, dnes má č.p. 1. ( do Lošan přišli Mašínové z blízkých Mančic).  Z rodu Mašínů se nejvíce proslavili generál Josef Mašín, svým hrdinným odbojem proti nacismu a o několik let později i oba jeho synové Ctirad (1930) a Josef(1932), neméně hrdinným odbojem proti komunismu. Podrobnosti o našem příbuzenském vztahu, tak jak mi ho Slávek vyprávěl, si již přesně nepamatuji. Ale uvážíme-li, jak si obtížně v období feudálních vztahů hledali selští synkové své nevěsty, zpravidla v rámci jedné obce, je navázání příbuzenských vztahů mezi  dvěma selskými rody, žijícími po několik generací na jedné návsi, dosti pravděpodobné. 

 

Tento předpoklad byl potvrzen údajem z knihy Jaroslava Procházky „Sestupme ke kořenům“, kde je uvedeno:  Josef Mašín  (1812) se oženil  24.11. 1840 s Kateřinou Jedličkovou z Lošan a ujal se statku.  Tato Kateřina  byla pravděpodobně tetou mojí babičky Emilie Baláťové roz. Jedličkové (1869)  a babičkou generála Josefa Mašína (1896).   A nebyl to zřejmě jediný sňatek mezi těmito dvěma rody. V knize je dále psáno:  Když v roce 1728 zemřela Matějovi Mašínovi , lošanskému rychtáři, jeho manželka Alžběta, statek nemohl zůstat dlouho bez hospodyně, našel si  Matěj nevěstu na gruntě u Jedličků a dne 12. října 1728 se oženil s Lidmilou,  poctivou děvečkou (pravděpodobně dcerou)  po nebožtíku Tomáši Jedličkovi, svém bývalém sousedu. Přesto, že mezi manžely byl velký věkový rozdíl, Lidmile bylo 23 let a Matějovi už  52 roků, měli spolu ještě sedm dětí.

 

 

 

 

Závěr.

 

Popisem osudů generace našich rodičů, tet a strýců  tato kronika končí. Naši současnou generaci a generace následující snad popíše někdo jiný.

 

Ohlédneme-li se zpět na vývoj rodu od těch nejstarších dob, které máme v naší kronice  zaznamenány, uvědomíme si, že se našim předkům v době pobělohorské na venkově nežilo snadno.  Zlom nastal až rokem 1781, kdy došlo výnosem  císaře Josefa II.  ke zrušení nevolnictví a zejména rokem  1848, kdy po zrušení nevolnictví došlo i ke zrušení roboty a poddanství, jehož důsledkem byl prudký industriální rozvoj zemědělské výroby v našich zemích. Nastalo stoleté období hospodářské prosperity, přerušené jen krátce v první polovině 20. století dvěma světovými válkami a světovou hospodářskou krizí a ukončené, v našich zemích, rokem 1948.   I historie našeho rodu je toho dokladem.  Z  Jana Balatě (1796), který se narodil jako bezzemek, se díky vlastnímu přičinění stali naši předkové,  v průběhu dvou generací, majiteli velkých a moderních zemědělských podniků  na  Kolínsku a měli v tomto agrárně významném regionu i nemalý vliv politický. 

 

V období mezi světovými válkami se živočišná i rostlinná výroba v předválečném Československu dostala  na nejvyšší evropskou úroveň a agrární hnutí u nás, které bylo po řadu let i vedoucí politickou silou ve státě, přispělo významnou měrou k tomu, že jsme se zařadili mezi šest ekonomicky nejúspěšnějších států světa.

 

Nejpronikavější zásah do vývoje nejen naší rodiny, ale celé společnosti způsobil násilný převrat v roce 1948 a následujících čtyřicet let vlády komunistické strany. Zatím co v demokratických zemích s tržní ekonomikou šel vývoj nezadržitelně kupředu u nás došlo k úpadku a v roce 1953 dokonce ke státnímu bankrotu. I když se později situace postupně zlepšovala, byl např. zrušen přídělový systém, rozdíl mezi námi a západními zeměmi se neustále prohluboval. Generaci našich rodičů tento režim těžce poškodil, příkladem může být strýc Jan Festa, který přes svoje mimořádné organizační schopnosti strávil svůj život, jako řidič nákladního automobilu. Sestřenice Milada Sovová(1927) se svým manželem a dětmi raději volili odchod do Švýcarska, nejhůře dopadl strýc Jindřich Pecivál(1908), z rodinné linie moji manželky Evy(1940), který byl  nucen  v souvislosti s babickými událostmi strávit mnoho let v nelidských podmínkách komunistických kriminálů. Provinil se hlavně tím, že byl úspěšným živnostníkem.  Komunisty zinscenovaná babická aféra byla totiž zaměřena proti sedlákům, živnostníkům a katolickým duchovním, kteří byli pokládáni za překážku v kolektivizaci venkova.

 

Škoda, že se všichni  nedočkali svobody v roce 1989. Nicméně mladší generace tuto dobu přežila a dokonce většina z nás, přes „nepříznivý třídní původ“, který tehdy hrál významnou úlohu, preferován byl původ dělnický,  získala i vysokoškolská vzdělání, bratr Jaroslav (1931) se stal dokonce vysokoškolským profesorem na VUT v Brně.

 

Naštěstí se poměry v roce 1989 změnily, znovu dostali příležitost schopní lidé a opět se začínají projevovat vlastnosti, které jsme zdědili po svých předcích.  V naší rodině se již objevují noví úspěšní podnikatelé, ať už se jedná o „Montáže izolací, s.r.o.“ Miloše Festy(1950) a nebo „Trans Team, s.r.o.“ Tomáše Balátě(1966),  zabývající se mezinárodní kamionovou dopravou. I ostatní mladí lidé z naší rodiny si v nových podmínkách tržní ekonomiky vedou výtečně.

 

A  je zde již další nadějná generace, těch nejmenších, kteří se mají čile k světu a kteří snad již budou mít vytvořeny všechny podmínky k tomu, aby mohli plně uplatnit veškeré schopnosti, které zdědili po svých předcích.   

 

 

 

 

 

 

 

Zapsal:   Miloš Balátě,    dne 1.srpna  2007.

 

V  Moravských Budějovicích, Mánesova ul. č. 1509.

Poznámky a doplňky:

 

K původu příjmení Balátě.

 

Příjmení se v našich zemích vyvíjela postupně od století XIV. až do století XVIII. Nejdříve přijímala příjmení šlechta a svobodní měšťané, později i jednotlivé selské rody. Povinnost, aby každý poddaný měl kromě křestního jména i příjmení byla v rakouské monarchii uzákoněna až v roce 1780 s tím, že děti přijímaly příjmení po svém otci, chlapci přímo a děvčata s příponou –ová.  Nejpravděpodobnější verzi vzniku příjmení Balátě  objevil plk.Ing.František Balátě, který je odvozuje od staročeského jména Balatej (nebo Balatý).  Slovo balatej mělo ve staré češtině stejný význam jako současné slovo tlustý, nebo otylý. Je tedy docela možné, že nedbalým zápisem do matriky, nebo nějaké jiné, starší listiny  se poslední písmeno j  dostalo nad předposlední  e  a vzniklo  ě.

 

Dílčí vývoj příjmení Balátě můžeme vysledovat i v období, které již popisuje naše kronika. Čtyři první generace, počínaje Janem Balatě (1672) až po Jana Balatě (1796) se psali všichni s krátkým  a.  Tentýž Jan Balatě narozený v roce 1796, je však na svém úmrtním listě již uveden jako Balátě, stejně jako  jeho syn Josef  Balátě (1828) i další čtyři děti, jejichž příjmení jsou v matrikách rovněž psána s dlouhým á, takže ke změně v příjmení muselo dojít v průběhu jeho života.

 

Je dosti nepravděpodobné, že by tato změna byla způsobena pouze chybným zápisem v matrice u prvorozeného syna Josefa Balátě (1828), pravděpodobnější se jeví možnost, že se chtěli  nějak odlišit od jiné rodové větve Balatě, aby s jejich příslušníky nebyli zaměňováni.

 

I když staročeský původ příjmení Balátě je velice pravděpodobný, nelze vyloučit ani původ cizí, odvozený od jména nebo názvu Balate, používaném v některém z jiných jazyků. 

 

Jméno Balate  jsem našel na internetu vícekrát, ne příliš frekventovaně, ale vyskytuje se. Nečastěji jsem toto jméno našel ve Španělsku, v Itálii, ve Francii a rovněž v Americe, a to v její severní i jižní části, kam ovšem bylo importováno z Evropy. S Gracielou Adrianou Balate, učitelkou zpěvu v Buenos Aires, kterou se mi podařilo na internetu nalézt,  jsme se společně obrátili na madridského genealoga  Marcelina Somozu,  který nám napsal, že slovo, případně jméno Balate je nepochybně španělského původu. Do kastilštiny tj. spisovné španělštiny se dostalo z galicijštiny a tam možná z arabštiny, v době mnohasetleté okupace Španělska ze strany Maurů.  Konkrétně to slovo ve staré španělštině mělo význam umělého valu, neboli opěrné zdi, které se stavěly ve svažitém terénu a vytvářela se tak terasovitá pole, v arabštině pak bylo používáno ve významu „cesta“.  V provincii Murcía, blízko města Mula, je dokonce oblast, která nese jméno Balate . V tomto regionu se nachází i známé poutní místo, kde je kostel se soškou obdobnou jako je pražské Jezulátko (španělsky „El Niňo de Praga“), které je nazýváno obdobně „El Niňo de Balate“. Podle legendy se zjevilo Jezulátko místnímu pasákovi dobytka jménem Pedro Botía a na jeho prosby ukončilo morovou nákazu, které podlehlo velké množství místních obyvatel. Na počest této události byl na místě zjevení postaven kostel a do něj umístěna soška Jezulátka.

 

Na základě četnosti výskytu jména Balate v románské jazykové oblasti nelze vyloučit, že naši dávní předkové žili někde ve středomoří, možná ve Španělsku.

 

 

Zapsal: Miloš Balátě  v Moravských Budějovicích,  dne 20.8.2007.

 

Archivace rodopisných údajů.

 

Při hledání údajů o našich příbuzných v USA jsem zjistil, že největší databázi genealogických dat soustředili a archivují  Mormoni v Salt Lake City ve státě Utah (jejich oficiální název zní The Church of Jezus Christ of latter–day Saints – Církev Ježíše Krista posledních dnů).

 

Genealogické údaje Mormoni shromažďují a archivují již mnoho let a protože jsou si vědomi, že zdroje těchto informací často podléhají zkáze, vybudovali poblíž Salt Lake City ve skalním masivu hory Granit Mountain podzemní archiv, kde získané údaje bezpečně uchovávají pro příští generace.

 

Využil jsem jejich nabídky i k archivaci našich údajů, které získal z matrik můj strýc plk.Ing.František Balátě a které jsou údajně uloženy ve Státním archivu v Praze. Ale protože víme, jak komunisté necitlivě zacházeli s církevním majetkem, není jisté, zda matriky vůbec ještě existují, respektive v jakém jsou stavu.  Také si určitě někteří z nás pamatují, jak dopadly některé pražské archivy při povodních v roce 2002.

 

Proto jsem poslal základní údaje (tj. jména, příbuzenské vztahy, data a místa narození) našich předků k uložení do archivu v Granit Mountain, údaje jsou v požadovaném jednotném formátu, bez diakritických znamének  ve jménech a místních názvech. Data jsou uložena v archivu na kompaktním disku ve složce č. 129 a v budoucnu mají být i trvale přístupná na internetu.

 

 

 

Zapsal: Miloš Balátě v Moravských Budějovicích, dne 1.9.2007. 

                                                                                                              

 

 

 

 

Poznámky a doplňky: