Co je vlastně emancipace? Je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění a získání nezávislosti. v případě žen jde o emancipaci od mužů a od společnosti, která je, ženy, svazuje.
Jak jsme viděli, ženská emancipace se vyvíjela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Od doby, kdy žena měla ve společnosti prakticky nulové postavení, až do doby dnešní, kdy je již plně emancipována, uběhlo mnoho času a situace žen se v každém údobí lidského vývoje stále zlepšovala. Je to logické. S rozvojem občanských svobod a se zapojováním stále většího počtu lidí do rozhodování o běhu společnosti nemohla být tak neoddělitelná a početná část lidstva od tohoto procesu oddělena.
Jak jsme si již řekli, tendence k tomuto stavu se objevily v průběhu 19. století. Tehdy však ještě nebyl plně právně kodifikován; této kodifikace se dosáhlo až ve století následujícím. Přesto byly již v té době přesně stanoveny složky emancipačního hnutí a cíle, kterých chtělo dosáhnout. Ukažme si tedy, o jaké složky emancipačního hnutí šlo, a posuďme, zda v naší době bylo skutečně dosaženo úplné emancipace.
Hlavní složky ženského emancipačního hnutí jsou:
Po přečtení předchozího výčtu je jasné, že všechny složky byly splněny. Některé požadavky dokonce ani splnit nešlo, neboť než mohlo dojít k jejich splnění, samy od sebe ztratily význam - kupříkladu odstranění nuceného celibátu či omezení vlivu rodičů. Můžeme tedy říci, že žena je v současné době svobodná: má stejná práva i povinnosti jako muž a může se účastnit veřejného života jako každý jiný občan svobodného státu. Tato situace však přinesla nový problém.
V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci práva a zákonů nikoho neznevýhodňuje ani nepreferuje, a jediné, co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. To v praxi znamená, že šance jsou na počátku stejné, ale výsledky samozřejmě stejné nejsou a ani být nemohou - bylo by to popření samotné podstaty boje, ve kterém má vyhrát nejlepší. To však platí pouze v případě, že ono dvojí, jež člověka v boji znevýhodňuje, totiž vlastnosti a schopnosti, je bráno opravdu jako osobní indispozice. Skutečnost se stává jinou, když jsou vlastnosti a schopnosti chápány jako skutečnosti, které jednotlivce znevýhodňují již od startovací čáry či mu dokonce v přístupu na ni zabraňují. Pak dochází k tomu, že schopnější jsou uměle znevýhodňováni, třeba tak, že je jim startovací čára posunuta o kus dozadu, anebo že jsou méně schopní zvýhodňováni jejím posunutím dopředu. Tak se dostáváme k fenoménu 90. let 20. století - feminismu.
© 1999 Jindřich Brož heinrich@iol.cz