Termín "mýtus přirozenosti", který nejlépe charakterizuje základní stavební kámen celého feministického hnutí, jsem si vypůjčil od přední české feministky Evy Hauserové.
Aby feministky mohly se svými argumenty ospravedlňujícími feminismus uspět (vědouce, že za normálních okolností by neuspěly), pokusily se zrelativizovat to nejzákladnější - přirozenost. A to především přirozenost ve vztahu k vývoji kultury a společnosti. U feministek termín "přirozený" či "přirozenost" v podstatě neexistuje. Vše, co u ženy - tedy u toho, co znamená "být ženou" - chápeme jako přirozené, podle feministek přirozené není; je to pouze uměle vytvořená idea přirozenosti, která je podmíněna kulturními stereotypy. Feministky nevěří, že odlišná biologická stavba těla ženy, a tím i jiná specializace v rámci lidského rodu, ovlivňuje plnění její pohlavní i kulturní role v rámci kultury a společnosti. Biologická odlišnost podle nich vůbec není důležitá (alespoň v rámci plnění kulturní role) a pohlavní role je pouze společenskou a kulturní kategorií. To podle feministek zapříčiňuje, že názory typu "muži jsou aktivní a ženy pasivní" nebo "muži chodí do práce a ženy zůstávají doma" nás ve společnosti připoutávají k mužským a ženským rolím; ty se během času spojí s mužskostí a ženskostí a zdají se být "přirozené". Jak jsme si však ukázali v první kapitole, pohlavní dimorfismus je u člověka velmi výrazný. Ženy jsou opravdu více vázány na rodinu a děti, o tom nemůže být pochyb, a muži jsou zase aktivnější mimo "hnízdo". To je přirozený, evolucí vzniklý stav. Nelze tvrdit, že jde o stav nepřirozený, protože kdyby tomu tak bylo, neměl by z hlediska evoluce lidského rodu dlouhého trvání. Relativizace "přirozenosti" však nezůstala pouze u společenských rolí. Feminismus se pokouší zrelativizovat i přirozenost vývoje celé lidské společnosti. Feministky uvádějí pro podpoření tohoto názoru jeden zajímavý příklad: představme si, že všechny knihy, filmy a obrazy, všechnu filosofii a náboženství vymyslily, napsaly a namalovaly kupříkladu Eskymačky; to by znamenalo, že celkové pojetí světa by bylo diametrálně odlišné od našeho současného vnímání, ale bylo by považováno za "přirozenou" normu. Ten, kdo by se pokusil prosazovat to vnímání světa, které je typické pro naši společnost, by se vlastně postavil mimo zažité normy a byl by považován za nenormálního. A přesně v této situaci se údajně nalézají feministky uvnitř světa stojícího na patriarchálním základě. To, co se považuje za normální, je stanoveno muži a ženy musí o své místo bojovat.
To zní velice hezky, ale feministky přehlédly jednu podstatnou skutečnost: všechny knihy, filmy a obrazy, všechnu filosofii a náboženství nevymyslily, nenapsaly a nenamalovaly Eskymačky. Uvedený názor však není tak irelevantní, jak by se mohlo na první pohled zdát (nehledě ovšem na skutečnost, že neplatí ani pro vztah k mužům - ale budiž). Kdybychom jej totiž dovedli do důsledků, mohli by si kupříkladu zloději stěžovat, že je společnost nenechá krást, ačkoli oni se na krádež dívají jinak, že normy jsou určovány pouze lidmi, kteří nekradou, a dožadovali by se změny zákonů. Může se to zdát poněkud přehnané, ale není. Šlo by pouze o logické vyústění situace, která by vznikla v případě, že by se zrelativizovaly normy a hodnoty společnosti. Kdybychom přijali vůdčí myšlenku feministek, nesporně by taková situace mohla časem nastat.
Snahou feministek tedy je v podstatě od základu popřít model společnosti, popřít její přirozený vývoj, nahradit přirozené normy normami novými, feministickými, a tak si otevřít pole působnosti, neboť kde neexistují přirozené normy nebo kde jsou nahrazeny novými, "spravedlivějšími", je vše dovoleno - alespoň těm, kdo tyto "spravedlivější" normy vytvářejí.
© 1999 Jindřich Brož heinrich@iol.cz