Anička první den u nás doma v Sivicích - 26.5.2007 ( 26.3.2007)

Na Aničku jsme se všichni těšili. Přistěhovala se k nám koncem května z Buchlovic. Malé nohaté stvoření mělo nahradit temperamentního knírače Arise, který s námi žil třináct let a byl důležitým členem naší rodiny. A teď Anička. Zvykne si u nás? Jaká bude? Jakou bude mít povahu? Zdálo se, že je u nás hned jako doma, i když trošku nejistá asi byla. Neměla svoji maminku, a tak jsme zastupovali my. Povídali jsme si s ní, pořád ji hlídali, aby někam nespadla, aby nepozorovaně nevyklouzla ze dveří. Hned ze začátku však bylo jasné, že se jí bude líbit u nás na dvoře. Když jsme hledali Aňu, bezpečně jsme ji hned odhalili tu s prázdným květináčem s tlamičkou od hlíny, asi byla v minulém životě zahradnicí, tu čumáček v něčí botě. Nejhorší to bylo v noci. Celá rodina postupně trávila noci na dvoře s Aňou. Ve dvě hodiny už byla čilá, vyspaná, chtěla si hrát. Dnes už se vypracovala. Vstává po čtvrté. Za dva měsíce udělala velké pokroky. Nejenom že vyrostla a pomalu poztrácela mléčné zuby, naučila se už sedni. Chápe, ale často nedodržuje nesmíš. Nejvíc rozumí povelu volno. Taky se jí líbí venku, každý večer je připravená na vycházku. To se pozdravíme se známými psy v zahradách, co nemají to štěstí být na procházce, zadovádí si s těmi, kteří mají volno a jsou jí přátelsky nakloněni. Někdy ale nepotkáme nikoho. To si vystačíme sami. Běžíme do polí, Aňa letí jako vítr, je šťastná, běhá dokola, hraje si na schovávanou a poznává stále větší a větší území.