Pražský lingvistický kroužek

Stručné dějiny pražské jazykovědné školy od doby jejího vzniku v r. 1926 po začlenění do ČSAV v r. 1952 (text vychází z publikace Prolegomena k dějinám Pražské školy jazykovědné, viz v části Použitá literatura)

První schůzka Kroužku, ještě jako volného sdružení, se konala v anglickém semináři, jehož ředitelem byl Vilém Mathesius, dne 6. 10. 1926, a to za účasti pěti pražských členů (B. Havránka, R. Jakobsona, V. Mathesia, J. Rypky, B. Trnky) a zahraničního hosta dr. Henrika Beckera z Lipska. Tento vědec na schůzce přednášel na téma Der europäische Sprachgeist. Po přednášce následovala diskuse a účastníci se shodli na tom, že se na takových schůzkách budou setkávat pravidelně. Schůze se zpočátku konaly jednou za měsíc, později každé dva týdny. Přednášeli na nich nejen domácí učenci, ale i významní cizí vědci (např. N. S. Trubeckoj, P. Bogatyrev, S. Karcevskij, L. Tesnière, V. Brøndal, L. Hjelmslev, O. Jespersen aj.). Přitom počet účastníku schůzek dlouho nepřekročil desítku, což umožňovalo, že se po několik let udržoval obyčej pořádat mimo obvyklé schůzky, konané v anglickém semináři, také přednáškové schůze rázu neformálního, pořádané v domácnostech jednotlivých členů. Tento obyčej, který vydatně přispěl k posílení přátelských vztahu mezi členy Pražského lingvistického kroužku, pomohl také tomu, aby do prací Kroužku proniklo dobré vzájemné porozumění, nutné pro práci kolektivního typu, která se pro Pražský lingvistický kroužek stala brzy typickou. Od tohoto zvyku bylo upuštěno teprve v první polovině 30. let, kdy počet členu narostl do té míry, že by takové schůze nebylo už možno v soukromých bytech technicky dobře zvládnout.

Beckerovou přednáškou tedy začala historie Kroužku – je však třeba si povšimnout i jeho prehistorie, která sahá ještě mnohem dále do minulosti. Mathesius připomíná dvě dřívější neformální schůzky s hrstkou mladých lingvistů; druhá z nich se konala 14. 10. 1925 a účastnili se jí Havránek, Jakobson, Karcevskij a Trnka – Mathesius na ní přednesl svou úvahu o nových proudech a směrech v jazykovědě, která se stala jakousi „ideologickou základnou“ budoucího sdružení. Pro nejstarší veřejný projev, v němž byly proklamovány mnohé z pozdějších zásad Pražského lingvistického kroužku, však musíme zajít ještě hlouběji do minulosti – do roku 1911. Dne 6. února toho roku Mathesius přednesl na schůzi filozoficko-historicko-filologické třídy Královské české společnosti nauk svou přednášku o potenciálnosti jazykových jevů, která pak příštího roku vyšla tiskem. Mathesius i po letech s trpkým úsměvem vzpomínal na to, jak jeho výklad na této schůzi vyzněl prakticky zcela naprázdno a nevyvolal vůbec žádný diskusní ohlas – předsedající prof. Zubatý mu přednášku sice zdvořile pochválil, ale klasifikoval ji jako „příliš jemnou“ pro přítomné posluchačstvo.

Zřejmě zůstával v té době Mathesius se svými názory, zdůrazňujícími nutnost i synchronního, nehistorického přístupu, v dokonalém osamocení. Teprve když se v českém jazykovědném prostředí objevili mladí pracovníci se smyslem pro jeho koncepci, mohl Mathesius pomýšlet reálněji na vytvoření organizačního a pracovního střediska, jakým se měl pražský Kroužek stát – Mathesius sám uvádí výslovně R. Jakobsona a B. Trnku jako své prvé mladé kolegy, u kterých pro své názory nalezl porozumění a podporu.

Pražský lingvistický kroužek se prezentoval na veřejnosti dříve v zahraničí nežli na domácím fóru. Příležitost k tomu dal (dva roky po založení PLK) už 1. mezinárodní lingvistický sjezd, který byl svolán do Haagu na duben 1928. Účastnili se ho čtyři členové Pražského lingvistického kroužku – Mathesius, Jakobson, Karcevskij a Trubeckoj; přispěli k diskusi o metodě úplného popisu jazyka, ale každý za sebe a svým způsobem. Mathesius ve své přednášce On linguistic characterology with illustrations from modern English pracuje svým obvyklým způsobem funkčně synchronním. S. Karcevskij je plně inspirován svým učitelem de Saussurem a jeho rozvržení synchronního popisu je zcela nesouměřitelné s Mathesiovou charakterologií. Jakobson, Trubeckoj a Karcevskij ve společném příspěvku formulují první zásady pražské fonologie. Vycházejí z de Saussura, který se v tehdejší atmosféře všeobecně považuje za otce fonologie. Přitom zde současně zaznívá první polemika s ním. Členové Pražského lingvistického kroužku zjistili, že mezi jejich vlastními tezemi a tezemi stoupenců ženevské školy Ch. Ballyho a A. Séchehaye existuje řada zásadních shod. Dohodli proto s nimi před příslušnou plenární schůzí znění společné rezoluce, proklamující program nové, synchronicky zaměřené jazykovědné analýzy. Tento program byl kongresem jednomyslně schválen na jeho schůzi, konané 12. 4. 1928. Byl to první velký mezinárodní úspěch nové pražské jazykovědné koncepce.

Pražští lingvisté se rozhodli, že pro 1. sjezd slavistů, který se měl sejít v Praze v říjnu následujícího roku (1929), vypracují podrobnou koncepci jazykovědné analýzy na základě funkčně strukturálním; na tezích shrnujících tuto koncepci pracovala po řadu měsíců speciální komise Pražského lingvistického kroužku, složená hlavně z Bohuslava Havránka, Romana Jakobsona, Viléma Mathesia a Jana Mukařovského, za spolupráce dalších členů, mj. i Miloše Weingarta, tehdy ještě aktivního člena Kroužku. Teze byly výtvorem kolektivním, třebaže jejich tematické úseky připravovali jednotliví členové komise. Sjezdu byly tyto programové teze z oblasti obecné lingvistiky a slavistiky předloženy ve dvou zněních, českém a francouzském – staly se prvním systematicky zpracovaným programem, jehož cílem bylo uvedení do života a rozvíjení teorie F. de Saussura a vůbec strukturalismu v lingvistice. V konkrétní realizaci tohoto programu zaujala hlavní místo fonologie (na vytvoření její podoby se nejvíce podíleli Trubeckoj a Jakobson).

Jestliže na sjezdu v Haagu členové Pražského lingvistického kroužku vystupovali jednotlivě, poskytl 1. sjezd slavistů v Praze příležitost, aby se Kroužek prezentoval jako názorový celek v kontextu moderní lingvistiky. Jednak zformuloval Teze, jednak zahájil svou bohatou ediční činnost. Ke sjezdu byly vydány první dva svazky řady, která se později stala ve světové lingvistice jednou z nejznámějších – Travaux du Cercle linguistique de Prague (TCLP). První svazek této řady (1929) obsahoval celkem dvanáct statí o obecně lingvistických tématech a také francouzské znění Tezí Kroužku. Druhý svazek obsahoval Jakobsonovu francouzskou monografii o fonologickém vývoji ruštiny ve srovnání s obdobným vývojem jiných slovanských jazyků. Oba svazky se setkaly s živým zájmem jazykovědné veřejnosti. Byly navázány styky se zahraničními badateli, kteří zastávali obdobná stanoviska, zvláště s polskými a ruskými žáky Jana Baudouina de Courtenay a s představiteli novodobé americké jazykovědy (např. E. Sapirem, L. Bloomfieldem).

Z těchto kontaktů s různými zahraničními vědci zanedlouho vzešel záměr předstoupit před 2. mezinárodní kongres lingvistů, svolaný do Ženevy na konec srpna 1931, s podrobným programem práce ve fonologii, funkčně pojatém hláskosloví, i se zprávou o konkrétních výsledcích, jichž v této oblasti bylo do té doby dosaženo. Aby bylo možno prodiskutovat řadu aktuálních metodologických otázek, svolal Pražský lingvistický kroužek na prosinec 1930 do Prahy mezinárodní fonologickou konferenci, jíž se pak zúčastnilo asi patnáct zahraničních jazykovědců z osmi evropských zemí. Fonologická konference byla snad největší událostí v životě Pražského lingvistického kroužku z hlediska mezinárodního ohlasu. Závažný byl rovněž organizační úspěch konference – bylo dohodnuto ustavení Mezinárodní fonologické asociace, jejímž úkolem měla být péče o fonologický popis co největšího počtu jazyků světa. Předsedou nové asociace byl zvolen Trubeckoj, jednatelem Jakobson a pokladníkem Mathesius.

Na ženevském sjezdu v srpnu 1931 byly pak zásady Pražského lingvistického kroužku týkající se fonologického výzkumu jednomyslně schváleny a Mezinárodní fonologická asociace byla uznána za organizaci přidruženou k CIPLu (Stálému mezinárodnímu komitétu lingvistů, který má na starosti pořádání mezinárodních lingvistických sjezdů). Ženevský sjezd tedy znamenal další zahraniční úspěch pražské funkčně strukturální koncepce jazyka, stejně jako později i oba mezinárodní sjezdy věd fonetických (první z nich se konal v Amsterdamu r. 1932, druhý v Londýně r. 1935) či řada mezinárodních setkání drobnějších nebo oborově odlehlejších (takovým bylo např. zasedání lingvistické sekce na mezinárodním sjezdu etnologů a antropologů v Londýně r. 1934).

Ve světě se začalo mluvit o „Pražské škole“ – toto označení si pražští lingvisté pochopitelně nedali sami, ale začalo se vyskytovat tehdy, když svými pracemi a zásadami upoutali na sebe pozornost zahraničních odborníků. Zřejmě poprvé bylo termínu Pražská škola (dále PŠ) použito v prospektu, kterým holandští fonetikové zvali širší badatelskou veřejnost na svůj 1. mezinárodní sjezd pro vědy fonetické, který se konal r. 1932 v Amsterdamu, tedy patrně někdy ve druhé polovině roku 1931, kdy už měli členové Pražského lingvistického kroužku za sebou významné úspěchy na mezinárodních sjezdech – pražském, haagském i ženevském. Termín se rychle vžil a v polovině 30. let se ho již používalo běžně v mezinárodním i domácím kontextu.

Členové Pražského lingvistického kroužku stále více cítili potřebu výrazněji zasáhnout také do domácího lingvistického dění. Příležitost k tomu se naskytla v r. 1931, kdy Kroužek vydal tiskem dvě přednášky, jež k 80. narozeninám T. G. Masaryka přednesli už v předešlém roce J. Mukařovský (o Masarykovi stylistovi) a R. Jakobson (o jazykových problémech v Masarykově díle); obě přednášky pak vyšly ve společném svazečku. Motivace přednášek ovšem nebyla jen vědecká – byl to i projev vděčnosti k mecenáši, který vyšší peněžní částkou umožnil vydání prvních dvou svazku TCLP. Mnohem významnějším zásahem do domácího lingvistického života (stále ještě hodně neprobuzeného) se stal slavný cyklus přednášek o spisovné češtině a jazykové kultuře, který PLK uspořádal na počátku r. 1932. Vnějším podnětem k uspořádání cyklu, v němž přednášeli Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Miloš Weingart, byla tehdejší extrémně puristická praxe Naší řeči, reprezentovaná především jejím vedoucím redaktorem Jiřím Hallerem. Přednášky vyšly ještě téhož roku knižně (spolu s Obecnými zásadami pro kulturu jazyka jako dodatkem) a byly v kulturní veřejnosti přijaty se značnými sympatiemi.

Zásady Pražského lingvistického kroužku se staly v dalších desítiletích trvalým východiskem teoretické i praktické péče o českou jazykovou kulturu: v jejich duchu byla reformována Pravidla českého pravopisu zčásti již v r. 1941, hlavně pak v r. 1957, a v témž duchu byla zpracována i kolektivní slovníková díla, devítidílný Příruční slovník jazyka českého a čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého. Dále pronikly zásady péče o jazyk ještě ve 30. letech i do školní mluvnice češtiny pro nižší střední školy, vypracované kolektivem v čele s B. Havránkem (Cvičebnice jazyka českého pro první – druhou, třetí – čtvrtou třídu středních škol, Praha 1933 – 1936), jejímž přínosem byl mj. důsledně synchronní přístup k českému tvarosloví, zvláště k třídění českých sloves, a zřetel k funkčně stylistické diferenciaci jazykových prostředků. Kromě této učebnice vznikla i řada učebnic a slovníků jazyků cizích, zvláště angličtiny a ruštiny, v nichž si jejich autoři prakticky ověřovali platnost nové jazykovědné teorie na jednom z nejcitlivějších zkušebních polí, v jazykové výuce. Lze tu uvést jména B. Trnky (Potter – Trnka: Učebnice jazyka anglického pro střední školy i – III, Praha 1926 – 28), J. Vachka (Anglicky svěže a spolehlivě, Praha 1946), I. Poldaufa (Osička – Poldauf: Velký anglicko-český slovník Unikum, Praha 1948), K. Roubíčka (Krůta – Roubíček: Anglicky od A do Z, Praha 1941), K. Haise (Anglicky v 30 lekcích, Praha 1958), vesměs Mathesiových žáků, v oboru ruštiny pak zvláště Leontije V. Kopeckého, významného představitele tohoto pracovního úseku v práci Pražského lingvistického kroužku, autora učebnice a slovníku ruštiny a vedoucího kolektivu, jenž vypracoval po druhé světové válce velký rusko-český slovník.

Tento malý výčet učebnicových publikací potvrzuje jednu charakteristickou vlastnost PŠ, a to její živý zájem o každodenní život, smysl pro „službu jazykovému kolektivu“ a snahu o uspokojování jeho vyjadřovacích potřeb. S tímto zaměřením PŠ se shoduje také její živý zájem o otázky básnického jazyka, jenž způsoboval, že na přednáškové schůze Kroužku často chodívali a do jeho tiskovin přispívali také významní kritici, spisovatelé aj. umělci, od Karla Čapka, autora sloupku, jímž bylo zahájeno vydávání Slova a slovesnosti, orgánu Pražského lingvistického kroužku, a F. X. Šaldy, autora stati o básníkově autostylizaci, až po Jaroslava Durycha, Vladislava Vančuru, Jindřicha Honzla a Vítězslava Nezvala. Byla to ostatně také negativní reakce umělců na brusičskou praxi Naší řeči, uplatňovanou vůči významným českým spisovatelům, která byla poslední, i když ne jedinou pohnutkou k tomu, že se PLK odhodlal uspořádat svůj cyklus přednášek o spisovné češtině a jazykové kultuře. PŠ nechtěla nikdy pěstovat vědu jen pro ni samu (ač její zájem o obecné problémy jazykovědy byl vždy velmi hluboký), ale snažila se vyvozovat z teoretického poznání co nejvíce praktických důsledku ve prospěch uživatelů jazyka.

Můžeme konstatovat, že si PLK za pouhé jedno desítiletí své existence vydobyl významné místo v českém kulturním životě. V  této souvislosti si zaslouží zmínku i skutečnost, že na podzim r. 1930 se Pražský lingvistický kroužek stal řádně organizovaným a politicky schváleným spolkem (do té doby fungoval jako pouhé volné sdružení). Měl nyní úředně schválené stanovy a vytyčený cíl své činnosti: „pěstovat lingvistiku na základě funkčně strukturálním“; poprvé zde byla v dějinách naší jazykovědy ustanovena organizace programově určující nejen obor vědecké práce, ale i závaznou metodu, jíž se při této práci mělo používat. Nelze z toho však vyvozovat závěr, že by Kroužek zamýšlel postihnout členy, kteří by pracovali jinými metodami – ostatně mezi 17 signatáři jeho stanov nacházíme např. i jména Oldřicha Hujera či Václava, kteří se ve své práci zásadami strukturně funkční koncepci neřídili. Avšak i přesto znamenalo toto přihlášení Pražského lingvistického kroužku k určité badatelské koncepci v našich poměrech jisté novum a řadě konzervativnějších lingvistů mnohdy zavdávalo příčinu k výtce údajného sektářství a nesnášenlivosti. Tato výtka postihovala skutečnost jen zčásti – bylo jistě nutné probojovávat nový názor důraznými argumenty, ty však zpravidla nepřekročily hranice regulérnosti.

Pražská škola byla vnitřně diferencována: soutěžily v ní spolu dva zřetelně odlišné směry. Na jedné straně to byl směr trubeckovsko-jakobsonovský, vyznačující se velkorysým viděním obecných systémových linií, s hlubokým smyslem pro modelování jazyka, na straně druhé to byl směr mathesiovsko-havránkovský, jehož charakteristickým rysem bylo jemné vysledování vnitrosystémových vztahů se zvláštním zřetelem k funkční specializaci vyjadřovacích prostředků daného jazykového systému. Charakterizujeme-li PŠ jako funkčně strukturální, pak směr trubeckovsko-jakobsonovský kladl větší důraz na druhou složku tohoto označení, kdežto směr mathesiovsko-havránkovský spíše na složku prvou. Přitom tuto rozdílnost v přístupu k týmž faktům rozhodně nelze hodnotit jako rozpor – oba přístupy se navzájem doplňovaly a v syntéze obou záležela právě největší síla PŠ, která se tímto dvojím možným přístupem dokázala vyhnout hrozící jednostrannosti. Nelze také říci, že šlo o rozlišení dané národními rozdíly, tj. o diferenciaci přístupu ruského a českého. I na české straně totiž byli badatelé, kterým byl trubeckovsko-jakobsonovský přístup bližší než mathesiovsko-havránkovský (např. Bohumil Trnka) a naopak na ruské straně najdeme učence, který se dosti blíží směru mathesiovsko-havránkovskému (platí to výrazně o L. V. Kopeckém). Tato vnitřní diferenciace zároveň ukazuje, jak nespravedlivé bylo, když se PŠ vytýkalo domnělé dogmatické sektářství, donucující prý všechny lingvisty k ní patřící, aby přísahali na oficiální kánon zásad Kroužku – je zřejmé, že uznání badatelského funkčně strukturního východiska ponechávalo členům PŠ dostatek prostoru pro uplatnění jejich vlastní názorové specifičnosti. Základní postoj všech členů Pražského lingvistického kroužku byl však do té míry jednotný, že umožňoval kolektivní postup všech a vzájemnou spolupráci. Strukturní hledisko se tu vyhraněně formuluje v opozici proti dřívějšímu mladogramatickému směru, funkční hledisko pak činí z vyjadřovacích potřeb daného jazykového společenství důležité kritérium jazykového rozboru a hodnocení.

Přesvědčivost koncepce Kroužku mu získávala i nastupující mladé lingvistické pracovníky: již r. 1931 vystupují s lingvistickými přednáškami na jeho schůzích Josef Vachek (který od počátku r. 1930 konal pro PLK jako student sekretářské práce), Ľudovít Novák, později Vladimír Skalička, Pavel Trost, Karel Horálek a mnozí další. Počet členů Pražského lingvistického kroužku rostl však poměrně pomalu – po deseti letech trvání překročil jen o málo padesátku.

Rozmáhala se také ediční činnost Pražského lingvistického kroužku: v základní řadě TCLP vyšlo do roku 1939, tedy během deseti let, celkem osm svazků, v druhém desítiletí Pražského lingvistického kroužku k ní přibyla česká řada Studií Pražského lingvistického kroužku, v  níž vyšlo celkem pět svazků (od r. 1937 do r. 1950), a hlavně pak vznikl (r. 1935) „list PLK“, čtvrtletník Slovo a slovesnost (dále SaS), dnes vydávaný péčí Ústavu pro jazyk český AV ČR v nakladatelství Academia. PLK mimo to zajistil také vydání dvou čísel Bulletinu Mezinárodní fonologické asociace (1932, 1935), jež informovala o pracích, které v oboru fonologie vznikly (na půdě PŠ i v zahraničí) nebo na nichž se pracovalo. Členové Pražského lingvistického kroužku také hojně publikovali v časopisech a knižních řadách jiných, např. v Listech filologických, Časopise pro moderní filologii, Naší řeči, ve fakultních publikacích univerzit v Praze, Brně i Bratislavě aj.

Poslední svazek TCLP vyšel již za nacistické okupace, která ochromila činnost Pražského lingvistického kroužku, i když ji zcela nepřerušila. Do r. 1941 také vyšly ještě dva svazky Studií Pražského lingvistického kroužku; TCLP se však odmlčely. Největší zásah do publikační činnosti Kroužku však přišel v r. 1943, kdy jednak bylo znemožněno knižní vydání sborníku k Mathesiovým šedesátinám, ale nadto bylo – spolu s řadou jiných českých periodik – zastaveno i SaS, nejpravidelněji vycházející a širší veřejnosti nejznámější mluvčí PŠ (obnoveno bylo teprve r. 1947). Připojilo se k tomu uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939, jež českým lingvistům znemožnilo mj. používání bohatých knižních fondů univerzitních ústavů a seminářů. Ale i tak PLK konal celkem pravidelně své přednáškové schůze, přirozeně mimo univerzitní půdu, hlavně v prostorách pražských kaváren.

Přišly také velké osobní ztráty: velkou ránou pro Pražský lingvistický kroužek byla smrt Trubeckého (již v r. 1938), nepřímý následek okupace Rakouska nacisty (Trubeckoj podlehl své angině pectoris po vyčerpávajících výsleších); další přední člen Kroužku R. Jakobson musel před rasovou perzekucí z okupovaného Československa uprchnout. Nejtěžší osobní ztráta však PŠ zasáhla těsně před koncem války, konkrétně 12. 4. 1945, kdy v Praze zemřel sám zakladatel Pražského lingvistického kroužku Vilém Mathesius.

Pražská škola smrtí Trubeckého, Mathesiovou a odjezdem Jakobsonovým ztratila své nejreprezentativnější představitele, ale i nadále zůstala důležitým centrem lingvistiky. Působila zde řada významných specialistů, stoupenců strukturalismu, starší i mladší generace. Byli to např. Josef Vachek, Bohumil  Trnka, Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, Karel Horálek, Pavel Trost, František Daneš, Miloš Dokulil, Petr Sgall, Karel Hausenblas aj.

Po osvobození r. 1945 se činnost Pražského lingvistického kroužku rozbíhala poměrně zvolna. Přeplněné posluchárny vysokých škol, otevřené po šestiletém násilném odmlčení, vyžadovaly, aby bylo co nejvíce úsilí věnováno činnosti vědecko-pedagogické. Nicméně již r. 1948, na Šestém mezinárodním lingvistickém sjezdu v Paříži, prvém po válečné přestávce, vystoupili členové Kroužku (Havránek, Horálek, Vachek) opět s kolektivními tezemi své organizace. Pozornost si zaslouží, že dvěma z plenárních referátů na tomto sjezdu byli pověřeni čelní představitelé PŠ – ač ani jeden z nich nemohl být přítomen, jejich referáty byly na sjezdu přečteny a těšily se velkému zájmu účastníků (byl to Jakobsonův referát o vzájemném vztahu fonologie a morfologie a Trnkův referát o vztahu morfologie a syntaxe).

Značnou překážkou pro práci Kroužku se stal na konci 40. let rostoucí nápor marristické teorie, jež i v SSSR do počátku 50. let paralyzovala větší část jazykovědné práce (marrismus je jazykovědná teorie N. J. Marra, jehož některé teoretické závěry byly zcela scestné, jako např. jeho zjednodušená představa o vzniku slovní zásoby jazyků světa ze čtyř základních elementů sal, ber, jon, roš). Marrismus měl v naší jazykovědě ohlas nepatrný (někteří naši lingvisté se k němu začali proklamativně hlásit z důvodů politických), přece však svým působením ještě více omezil dané pracovní možnosti Kroužku. Když moskevská jazykovědná diskuse z r. 1950 odstranila lingvistice z cesty tuto vážnou překážku, bylo možno – i když jen postupně a přes velké obtíže, plynoucí ze základního neporozumění práci PŠ a ze zkreslené interpretace jejího vědního zaměření – systematicky rozvíjet dědictví PŠ. Mohlo se to ovšem dít jen za předpokladu určitých změn a úprav, hlavně organizačních, jež byly důsledkem změněného společenského kontextu. Šlo především o změny v organizaci vědecké práce. Ustavení ČSAV jako centra vědeckého výzkumu u nás bylo doprovázeno i novou organizací vědeckých společností v našich zemích. Tak došlo r. 1952 i k nahrazení Pražského lingvistického kroužku Jazykovědným sdružením při ČSAV (s nímž splynula i bývalá Společnost pro slovanský jazykozpyt), jež mělo mít těžiště své práce především ve slavistice a bohemistice. Prvním předsedou Sdružení se stal B. Havránek. Jiné jazykovědné obory, zvláště studium západoevropských jazyků a literatur, si vytvořily své středisko v Kruhu moderních filologů při ČSAV. Důležité bylo, že v rámci Kruhu vznikla zájmová skupina pro funkční jazykozpyt, vedená B. Trnkou, soustavně budující na základech zaniklého Pražského lingvistického kroužku. Obě uvedené organizace, Jazykovědné sdružení a Kruh moderních filologů, navzájem přátelsky spolupracovaly, společně se hlavně podílely na obnovení slavné publikační řady Kroužku – TCLP, i když s pozměněným názvem Travaux linquistiques de Prague (1964).

Stručně jsme nastínili vnější dějiny Pražské školy, ovšem i z tohoto jednoduchého přehledu poznáme, že se její historie nerozvíjela vždy za nejpříznivějších podmínek. Nesnáze, kterým pražští lingvisté museli čelit v době válečné a pak v době marristického náporu, kdy byl strukturalismus silně pronásledován, nebylo vždy snadné překonávat. My však můžeme se zadostiučiněním konstatovat, že počátkem roku 1990 (15. 2.) byla činnost Pražského lingvistického kroužku obnovena a je rozvíjena dodnes.












Text © Pavlína KuldanováJana Svobodová 2003
HTML Code © Tomáš Rucki 2003