1.1.2011 Je tu nový rok Jusukemu
jsou už 3 roky. Minule jsem zde uvedla odkaz na stránku s desaterem
rozdílů mezi Japonským a Německým špicem. Dovolím si nyní i já po letech
s mým Japonským špicem napsat své desatero. Mé zkušenosti pro případné
zájemce o toto skvělé plemeno. Následující text je zobecněním mých tříletých
zkušeností s Jusukem. Náš Jusuke
s námi žije 24 hodin denně v jednopokojovém patře rodinného domku a
je to tzv. bytovka. Schválně jsem použila slovo „bytovka“ a ne „gaučák“, jak je
obvyklé v bytě chované psy nazývat, neboť on nemá rozhodně přístup do
vyšších pozic místností než je podlaha. Žije neustále s námi a má svá
oblíbená místa v prostoru, kde tráví svůj život nejvíce. Prostor
v rohu za ušákem, který zabral hned jako malé štěně a pak několik kožešin
na podlaze, které vyhledává jako podložku pod svůj sněhobílý kožíšek. Na
venčení je vypouštěn na zahradu domu, kde se společně s Arnym věnuje klasickým psím zábavám jako je čichání,
značkování a také honění se s okolními psy kolem plotu apod. V zimě
k tomu navíc přidává neustále a nadšené rýpání čumákem ve sněhu, skákání
do těch největších hromad sněhu, požírání ledu a hlavně slastné se vyvalování
v čerstvém nasněženém prašanu. Jusuke také
miluje procházky mimo toto teritorium jako snad každý pes a proto je-li čas
vyrážíme s ním i na vycházky a ony jsou pro něho slastnou manou. Zde není
pachu, který by neočichal a navíc díky tomu, že se velmi rád vozí autem,
prostředky MHD a pozoruje nadšeně okolí, jsou ty pachy často nové a o to pro
něho zajímavější. Po těchto procházkách plných nových zážitků vždy slastně
ulehne a spí. Tolik tedy na úvod
„desatera“ mého japonského špice a nyní tedy to desatero:
1.
Japonský špic vás chce pokaždé doprovodit kamkoliv a kdykoliv ! Proto se vás
drží jako klíště a máte ho většinou a to pozor vždy za sebou nebo i před sebou
a tak doporučuji pomalé pohyby a nevykročit nikdy bez podívání se, zda není
zrovna centimetr od vaši nohy a zásadně ve směru vašeho pohybu váš Japonský
špic….
2.Japonský
špic chce být neustále ve vaší blízkosti a to doslova. Zde platí ptát se
neustále, kde je můj pes? Odpověď zní vždy takto: Je přece vždy pár centimetrů
od vás, vašeho křesla, postele a nebo rovnou u vašich nohou. Platí pravidlo,
nikdy se nezvedejte bez toho, aby jste napřed spolehlivě nezjistili kde je váš
„věrný japonec“…
3.
Japonský špic má svůj bystrý rozum a je chytrý jak „japonec“.
Žije-li s vámi v bytě má vás přečteného. On nejen vše ví dříve než vy
na to pomyslíte, ale ještě rychleji vymyslí jak se zabavit s páníčkem,
který je zrovinka nevytížený a nemá zrovinka půl sekundy co dělat. No aspoň mu
přinese hračku, aby si s ním hrál, když nic jiného…
4.
Japonský špic je ale také tvor, který dokáže odpočívat, když je k tomu
okolnostmi přinucen. Páníček je mimo
domov a on dokáže, byť velmi nerad na něho čekat, ale pozor hovořím
z vlastní zkušenosti o hodinách nikoliv o dnech. Náš Jusuke
dosud nikdy nebyl sám více než 12 hodin a tak se nechci pouštět do úvah o delším
čase čekání na pána…
5.
Japonský špic je absolutně nekonfliktní pes vůči ostatním plemenům či ostatním
zvířatům. Snad jen ty feny a to jakékoliv velikosti by si měli dávat pozor, aby
s ním „nepřišly do řečí“. Náš Jusuke např. odhalí
hárající fenu i týden předem než ostatní psi v jejím okolí a navíc se
každé feně velmi rád dvoří…
6.
Japonský špic má velmi rád lidi. Z toho německého mu zůstala sice ta
nedůvěřivost k cizím lidem, ale tu odhazuje poté co nového člověka pozná blíže
a toto poznání je mu navíc příjemné…
7.
Japonský špic ač by tomu předcházející bod nahrával rozhodně není k lidem
kamarádský natolik, aby si nechal cizího člověka působit ve svém teritoriu bez
toho, aby pánovi tuto skutečnost oznámil. Je to skvělý hlídač a oznámí
spolehlivě každého vetřelce, dokonce i toho kterého už poznal a on mu drbal
v minulosti kožíšek, v tom je to špic. Jinak ale jak už bylo řečeno
je to kamarád lidí i zvířat a především pohodový pes...
8.
Japonský špic je zvídavý a rád, má-li k tomu podmínky i akční. Rozhodně je
to plemeno i pro aktivní majitele. Jeho přizpůsobivá přátelská povaha ho však
dělá univerzálním k životnímu rytmu majitele. My s manželem rozhodně
nejsme akční majitelé a přesto si myslím, že náš rytmus života je pro našeho
Japonského špice dostačující. Aspoň doufám…
9.
Japonský špic je chlupatý. Každý kdo nemá rád chlupy nechť si raději pořídí
něco bez chlupů. Ale když vám chlupy nevadí a máte-li jen trochu lepší vysavač,
ten náš stál 2000 Kč v akci, pak se nemusíte bát, že by jste skončili jako
koule chlupů i vy. Navíc srst Japonského špice je samočisticí. Což znamená, že
na ní usazená špína brzo odpadne a koupání Japonského špice je spíše záležitost
sváteční. Jednou či dvakrát do roka. Rozhodně to vzhledem k jeho jemné
podsadě nedělám častěji. Raději ho jemně a zase jen střídmě vykartáčuji a
zbytek špíny odpadne sám a nebo se vzhledem k charakteru srsti ani na ní
neusadí. Četla jsem dokonce na jedněch zahraničních stránkách, že nebyla nikdy
prokázána ani alergie na jeho sněhobílou srst….
10.
Japonský špic vás chce milovat a chce být vámi také milován. Proto by si ho
rozhodně neměl pořizovat někdo, kdo chce psa k boudičce a nemá či ví že
nebude mít na něho každý den aspoň trochu času. On je nejraději se
svým pánem a neustálý či nejčastější kontakt s ním, byť by byl jen
oční je mu největší odměnou za jeho nezměrnou lásku, kterou chce páníčkovi
neustále předávat…
Japonský
špic jak já jsem ho poznala je především skvělý pes tělem i duší.
Pro všechny milovníky
Japonského špice, kteří mají zájem seznámit se s odlišnostmi mezi plemeny
Německý špic a Japonský špic jsem na stránkách chovatelské stanice Baltik Lain nalezla tzv. desatero odlišností. Je sice psáno
v ruštině, ale pevně věřím, že se najdou tací, kteří tento jazyk ještě
ovládají a s chutí si přeloží se zájmem tyto řádky, které sepsala
majitelka této chovné stanice a veterinární lékař v jedné osobě.
http://www.baltiklain.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=67
19.6.2010 jsme se s Jusukem
vydali na letošní klubovou výstavu. V kruhu jsme nastoupili jako první. Jusuke se předvedl velmi pěkně a za to byl hodnocen panem
rozhodčím Hořákem takto: „2,5 letý pes
čisté bílé srsti, výborná hlava samce, tmavé mandlové oko, dobře postavené ucho
správný formát těla, výborné chody, skvělý ocas. Skus nůžkový v chrupu schází
1x P4. Z tohoto důvodu nebyl zadán
titul“ Poslední část hodnocení rozhodčího Karla Hořáka
však byla nejen pro nás, ale i pro odbornou veřejnost, která tvoří na klubové
výstavě většinu diváků určitě přinejmenším překvapivá a pro nás šokující. Pan
rozhodčí neudělil Jusukemu titul kvůli chybějícímu
zubu P4. Každý informovaný chovatel špiců ví, že ve standardu č. 262 (FCI,ČMKU)
pro Japonské špice se hovoří toto: „Čelisti/Zuby:
bílé a silné zuby, nůžkový skus". Plnochrupost
není tedy ve standardu pro Japonského špice vyžadována a není proto vadou.
Pan rozhodčí poškodil našeho psa, jak věřím a pevně
doufám, jen z neznalosti standardu. Připravil Jusukeho
o tituly zadávané na této klubové výstavě. Jeho rozhodování nás nejen šokovalo,
ale přesvědčilo o tom jak je Japonský špic málo známé plemeno a to dokonce i
pro pana mezinárodního rozhodčího Karla Hořáka. Japonského špice představil v kruhu
veřejnosti pouze tím, že uvedl, že se liší od Německého špice délkou těla.
Přitom odlišností mezi Německým a Japonským špicem je rozhodně více a jedna
z nich je právě požadavek na plnochrupost, která
je u Německého špice vyžadována a oproti tomu u Japonského špici vyžadována
není. Škoda pro Jusukeho, že si aspoň tuto odlišnost
pan rozhodčí neuvědomil…
Vážně uvažujeme zda máme
s Jusukem pokračovat v jeho doposud skvělé
výstavní kariéře... Jestli se znalost plemene Japonský špic nezlepší… Navíc byl
Bayan Jusuke Lukato Gold poškozen na klubové
výstavě, kde bych očekávala že klubem nominovaný rozhodčí zná posuzované
plemeno…
Bohužel pro nás pan rozhodčí Karel Hořák neznal ten den ani standard
plemene které posuzoval…
12.3.2010 Tak tu máme zase nový rok. Jusukemu jsou už dva roky a kromě toho, že je to už
dvouletý pes, je už i tatínkem. Jak se to stalo? V polovině měsíce října
2009 nás kontaktoval pan Miroslav Gora
z chovné stanice Beskydská perla, že chce nakrýt
svoji fenu Edu Antar Tamas. Rádi jsme souhlasili a byli jsme zvědaví jak se Jusuke svého úkolu zhostí. Okamžitě po příjezdu feny jsme
viděli, že Jusuke je stejně jako Arny „borec“. Ke
krytí přistoupil jako starý „mazák“ a došlo ke spojení. Následně jsme na žádost
majitele feny udělali ještě překrytí a pak jsme jen čekali jak Jusukeho krytí dopadlo. V polovině prosince se
skutečně narodily dvě fenky po našem Jusukem a měli
jsme z té zprávy ohromnou radost. Je výborné vědět, že váš chovný pes
dobře kryje a jsou po něm také krásná štěňata. Bohužel úmrtí v naší rodině
a starosti spojené s touto událostí nám neumožnily přijet na slíbenou
návštěvu do chovné stanice Beskydská perla za štěňátky a vidět je na vlastní
oči, tak jak to vždy děláme. Nemáme proto jejich aktuální fotky předtím, než
byly na konci ledna 2010 předány novým majitelům.
6.9.2009 jsme se zúčastnili s Jusukem Klubové výstavy ve Zbraslavi. Jusuke
jako vždy plný elánu začal očichávat kynologický areál ve Zbraslavi a okamžitě
se skamarádil s fenkami z Arnyho posledního
krytí, které zde byly také vystavovány. Tento zájem o vlčí fenky okamžitě
pominul poté, co se v areálu objevila jeho kamarádka a velká láska
Japonská fenka Eda. A bylo okamžitě jasné, že ho už nic jiného nezajímá.
Neustále se snažil být v její blízkosti a projevovat jí své sympatie. Měl
oči jen pro ni. V kruhu jsme pak získali V1, CAC a Klubový vítěz. BOB nám
unikl kvůli neustálým pohledům Jusukeho na jeho lásku
Edu, přesto jsme odjížděli z této výstavy spokojeni, prožili jsme příjemný
den, ani počasí nezklamalo a Jusuke si taky moc užil…
1.7.2009 Jusukemu
je už 1,5 roku a za pár týdnů bude stejně tak dlouho u nás. Myslím, že je čas
na menší rekapitulaci našeho dosavadního života s ním. Když jsme zvažovali
jaké plemeno si pořídíme jako dalšího psa a založíme tím naší malou smečku,
měli jsme jasno. Bude to špic. Ono se ne nadarmo říká, že kdo jednou pozná
špice a jeho „šibalský úsměv“ nechce již většinou nic jiného než zase špice. My
jsme na tom nebyli jinak. Dlouho jsme však zvažovali jakou velikost. To že jsme
si vybrali špice střední velikosti se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí a to
že jsme si vybrali namísto Německého špice v Čechám méně známého Japonského
špice bylo zdá se rozhodnutí výborné. Jusuke splnil
vše co jsme od něho očekávali a co jsme si po přečtení standardu plemene
představovali. Kdybychom měli soudit podle našich dosavadním zkušeností tak Jusuke je milý a velmi přátelský pejsek. Jeho vztah
k lidem a ke zvířatům je bezproblémový. Je ale také ostražitý a velmi
zvědavý. Neustále ho zajímá vše co se kolem něho děje. Náš Japonský špic je
prostě zlatíčko i rarášek v jednom. Hledali jsme původně společníka pro Arnyho a našli společníka pro všechny.
Na závěr je třeba dodat, že Japonský špic je nerad sám.
Touží být neustále se svým pánem a proto ať už je s ním doma či na cestách je
šťastný.
5.4.2009 se konala Ostravská národní
výstava psů a my jsme tam nemohli chybět. Jusuke zde
získal ocenění V1, CAJC a BOB a i když v závěrečných soutěžích o
nejkrásnějšího psa výstavy vybrali rozhodčí jiné plemeno odjížděli jsme domů
spokojeni, neboť tímto třetím titulem CAJC splnil Jusuke
podmínky pro udělení titulu Český junior šampion.
28.2.2009 O tom, že Jusuke
rád cestuje není pochyb. S radostí vždy naskočí do auta a nadšeně sleduje
ubíhající cestu. Proto jsem byla zvědavá jak bude snášet cestu Pendolinem na bonitaci do Černošic.
Jusuke jako vždy nezklamal. Jeho cestovatelské
nadšení je bezbřehé. Celou cestu se věnoval sledování dění ve vlaku anebo
pozoroval krajinu za oknem vagónu. Do Černošic jsme
dorazili včas a tak jsme bonitaci absolvovali mezi prvními. Ušetřený čas do
odjezdu Pendolina zpět do Ostravy jsme proto věnovali
procházce po Václavském náměstí. Tato téměř hodinová procházka se Jusukemu moc líbila. Z Prahy jsme si tedy 28.2.2009
odvezli chovného psa Jusukeho a spoustu zážitků.
9.1.2009 Letošní mrazivá zima plná sněhu
se Jusukemu moc líbí. Neustále běhá ve sněhu, skáče
do hlubokých závějí a radostně si užívá každé sněhové vločky. S mrazem
jsme se potýkali i na letošní první výstavě v Olomouci, kde jsme získali
V1, CAJC a BOB a také jsme si užili překrásné zasněžené krajiny jako z „Mrazíka“ při cestě z Olomouce zpět. Jediná věc, která
kazí naši hezkou vzpomínku na Národní výstavu v Olomouci je ta, jak
manžela rozbolel zub a my jsme se tak nemohli zúčastnit závěrečných soutěží,
neboť jsme spěchali domů k zubaři.
První letošní sníh to bylo něco pro Jusukeho.
Když zjistil jak je to skvělá zábava skotačit ve sněhu nebylo nic, co by ho
zajímalo víc. Jeho radost ze sněhu neznala mezí. Navíc když se zapojil Arny,
který také proti sněhu nemá námitky bylo dílo dokonáno. Špicové na sněhu to je
prostě paráda. Neodolala jsem a pár Jusukeho
skotačení jsem i natočila a dala na tyto stránky. Co dodat zima se mu moc líbí.
Jusukeho povaha je totiž neustále velmi hravá a
přátelská, ale také velmi zvídává. Všude se snaží být a o všem vědět. Začal
sledovat vše v domě a nic mu neunikne. Také jeho venkovní ostražitost se
zvyšuje a už ho zajímá i dění na ulici. V této souvislosti musím napsat
náš „Japonec“ už štěká, ale málo a i to je dáno podle mě tím, že v jeho
okolí, tím myslím psy v sousedních zahradách, jsou psi jak už to bývá na
vesnici sdruženi ve velikém mnohohlasém „pěveckém sboru“ a celodenně nacvičují.
A pak aby se při tomto „kulturním dění“ Jusuke něco
nenaučil….
25.10.2008 jsme neodolali pozvání skvělé
hostitelky a kuchařky Jarky Krpcové a vydali jsme se
s Jusukem do její chovné stanice Zimní sen, kde
jsme s ním už jednou byli jako se štěňátkem a proto mu toto prostředí bylo
důvěrně známé. Co bylo pro něho nové byla nová fenka vlčího špice Feline. Jusuke však neomylně
poznal druhou fenku Bellu a tak měli všichni přítomní celé odpoledne o zábavu
postaráno, když se postavou malý Jusuke neúnavně
dvořil o mnoho větší fence německého vlčího špice. My lidé i naši psi jsme
strávili velmi příjemné odpoledne, které fotograficky dokumentoval syn paní Krpcové David a já jsem neodolala a ze spousty jeho pěkných
fotek jsem si vybrala do Jusukeho fotogalerie.
19.10.2008 Takže Jusukemu
už je 10 měsíců a dnes 19.10.2008 jsme se s ním zúčastnili 17.
Moravskoslezské výstavy psů v Brně. Tentokrát posuzoval Jusukeho pan rozhodčí Karel Hořák a Jusuke
získal od něj hodnocení V1 a tituly CAJC a BOB. Pan rozhodčí si s Jusukem padli do oka a on ve svém kladném hodnocení
neopomněl vyzdvihnout také jeho přátelskou povahu. Proč to vzpomínám? Právě
proto, že přátelskost a hravost jsou Jusukeho hlavní
povahové rysy, kterými tento zástupce Japonského špice dokáže získat srdce
nejen pana rozhodčího, ale všech lidí s kterýma se doposud ve svém životě
setkal.
14.9.2008 Před pár dny bylo Jusukemu 9 měsíců a tak jsme s ním byli soutěžit na
jeho první výstavě. To bylo něco pro něho. Nejvíce ho samozřejmě zajímaly
všechny přítomné fenky velkých plemen. S každou se chtěl hned seznámit a
tak dlouhé čekání v chladném počasí na rozdíl od nás asi strávil příjemně.
My jsme však byli díky počasí velmi rádi, když jsem šla s Jusukem do kruhu a on se tak poprvé v životě pokusil
zaujmout pana rozhodčího. Podařilo se. Získal V1 a titul vítěze třídy. Co říci
na závěr tohoto povídání? Jusuke je stále svůj.
Pohodový a hravý pejsek.
Jusuke je už mladý pes se vším všudy. V
naší malé psí smečce se proto snaží být více než rovnocenným partnerem Arnymu, ale také ho rád napodobuje. Když jsem psala o jeho
chladném vztahu ke štěkání musím v této souvislosti říci, že i zde se už
od Arnyho něco málo naučil. Je totiž zajímavé, že i
když stále štěká velmi málo, někdy se k Arnymu
přidá a přispěchá mu na pomoc, ale jen v určitých situacích. Většinou však
štěká na kámoše Arnyho, aby ho popohnal ke hře
jejich nejoblíbenější, k honěné. Ti dva totiž našli v honěné po
zahradě společnou zálibu a moc se jím to oběma líbí.
Protože se nám v chovatelské stanici Beskydská perla
při minulé návštěvě líbilo, přijali jsme velmi rádi znovu pozvání, tentokrát na
vycházku do hor. Jusuke na rozdíl od nás statečně
s celou smečkou z CHS Beskydská perla zvládl téměř osmi kilometrovou
procházku v horách jejíž cílem byl horský psí hřbitov. Jeho páníčkové,
k tomu se musím přiznat, už takovou kondičku
neměli, zastavovali se a odpočívali. Jusuke se zatím
s radostí věnoval všem čtyřem fenkám, Edě samozřejmě
nejvíce a ještě stačil skotačit v každém maliništi. Po našem návratu bylo
na něm vidět, že takhle prožitý den se mu skutečně líbil.
Jusuke se vydal s námi zase na
výlet. Tentokrát jsme jeli na návštěvu CHS Beskydská perla. Bylo to krásně
strávené odpoledne. Jusukemu se ve společnosti třech
fenek, Japonského špice, Německého špice a Hannoverského barváře moc líbilo a i
my jsme si s panem Gorou měli o čem
vyprávět. Je třeba říci, že Jusuke se věnoval nejvíce
fence Japonského špice Edě a bylo na něm vidět, že si
spolu rozumí.
Zdá se mi, že fenky se stanou Jusukemu
„osudem“. Začala jsem s ním chodit na cvičák a při každé návštěvě tak má Jusuke pokaždé novou „lásku“. Fenky na cvičáku převažují a
tak Jusuke nikdy neví, které má věnovat více psí
pozornosti. Mimo fenek na cvičáku Jusukeho hlavně
baví překážky. Už si vyzkoušel skokovou překážku, pohyblivou lávku, šikmou zeď,
tunel či kladinu. Hlavně poslední dvě jmenované překážky se mu líbily, ale
kladina u něj jednoznačně vede. Když běží v té výšce nad terénem asi si
připadá ještě větší… Na cvičáku se mu zdá se moc líbí.
Jusukemu je už více než půl roku a zdá se,
že mu pomalu končí štěněcí léta, aspoň o tomto faktu
je přesvědčen Arny, který už mu dává častěji najevo kdo je „šéf“ a tak jak se
zdá končí dlouhé Jusukeho období, kdy mu byl Arny
„pečujícím otcem“, který svému nezbednému „synovi“ povolí snad téměř všechno. Jusuke se celé jaro válel v Arnyho
kožíšku, z jeho zad pozoroval s údivem svět a nebylo téměř nic, co by
mu Arny nedovolil. To se zdá už končí a začíná pro Jusukeho
život ve smečce. Aby pro něho tento skok do „dospělosti“, který mu připravil
Arny nebyl příliš prudký, vzala jsem ho s sebou na návštěvu CHS
z Hrabovských luk. I tady se projevil Jusuke
jako velmi společenský pejsek a vbrzku se skamarádil se štěňaty Boloňského
psíka a malého špice. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili co
s ním dělá setkání s Ashley, maminkou
Boloňských štěňátek. Jusuke se točil jenom kolem ní a
konec návštěvy byl pro něho přímo trýznivý. Nechtěl za žádnou cenu opustit
svoji oblíbenou fenku a celou cestu domů svůj smutek po ní projevoval hlasitým
kňučením.
V svém minulém vyprávění jsem psala o tom jak mě Jusuke překvapil svojí nákloností
k vodě. U jezera jsem s ním byla od té doby ještě několikrát a voda
ho skutečně na rozdíl od Arnyho láká. Velmi často se
mnou cestuje autem a beru ho i na nákupy. Život s Jusukem
mi každý den nachystá nějaké to překvapení a jedno z těch nečekaných se
událo dnes ráno. Jak už jsem psala Jusuke štěká, či
lépe řečeno jedenkrát štěkne, skutečně minimálně a když se při hlídání rozštěká
Arny, tak ho při tomto jeho přirozeném psím projevu jen nevěřícně pozoruje.
Dnes se ale znenadání v Jusukem probudily
doposud zatoulané špicí geny. Bylo velmi brzké ráno, ještě nebylo ani úplné
denní světlo, když jsem Jusukeho venčila. Najednou
vyšel ze sousedního domku muž a já jsem najednou vedle sebe uslyšela tlumené
hrdelní zavrčení a pak z čista jasna Jusuke poprvé plynule několikrát štěknul. Nevěřila jsem
svým uším. Jusuke umí zaštěkat! Četla jsem právě
nedávno v článku od jiného chovatele, že si Japonský špic někdy zaštěká
ve smečce a tak neomylně tuším, kde se to své první zaštěkání na obranu
své paničky Jusuke naučil….
Už jsem si myslela, že mě Jusuke
ničím nepřekvapí. Opak byl pravdou. Toto úterý jsme vyrazili jako každý den,
když je hezky k blízkému jezeru na procházku. Arny i Jusuke
si dosytnosti užívali pachů, váleli se v trávě a paprsky jarního slunce
prohřívaly jejich kožíšky. Nikdy jsem to s Arnym
nedělala abych s ním chodila přímo po břehu jezera, protože znám Arnyho povahu a jeho nechuť k vodě. Jusuke, ale neomylně na společných procházkách k vodě
směřuje. Tak jsem mu v úterý poprvé popustila vodítko a Jusuke vyrazil na svoji první obhlídku břehu. Tu jeho
radost z vody ale Arny vůbec nechápal a znechuceně se odvrátil od vody a
věnoval se dál svým pachům na břehu a tak vlastně dobrovolně přišel o moment,
kdy se najednou v mělčině cachtající Jusuke
odhodlal a skočil do větší hloubky… a začal si s radostí plavat. Voda byla ten
den sluncem prohřátá a tak si to plavání užil. Poté vyběhl na břeh, aby se
otřepal a ještě celý nadšený svojí novou zkušeností a samozřejmě mokrý běžel
k Arnymu. Ten ho však zpražil pohrdavým pohledem
jako by mu říkal voda je přeci fuj. Jusuke si to ale
jistě nemyslí, protože k vodě na našich vycházkách i nadále míří.
10.4.2008 Dnes má Jusuke
své narozeniny, jsou mu už 4 měsíce a u nás je 76 dni. Za těch 76 dní, co je u
nás přibral
Tak zítra to bude už 50 dnů co máme Jusukeho.
Padesát dnů poznávání dosud nepoznaného a zároveň objevování zapadlých
vzpomínek na štěněcí věk Arnyho.
V těch uplynulých dnech jsem měla možnost poznat a utvrdit se v tom, že
Japonský špic je skutečně v mnoha směrech odlišný od svého německého
předka. Na mých stránkách jsem umístila několik fotek z návštěvy Arnyho štěňat v CHS Zimní sen. Na tuto návštěvu jsem vzala Jusukeho a musím říci, že mě, ale i ostatní přítomné
překvapil svoji výdrží a neustálou vitalitou. Celých pět hodin udržel krok se
smečkou sestávající se ze dvou dospělých fen a tří šestitýdeních
štěňat. Navíc se i při této návštěvě potvrdilo, že Japonští špicové velmi málo
štěkají. Přiznávám, že když mě na absenci štěkání upozornili ostatní chovatelé,
teprve jsem začala tuto zajímavost Japonského špice sledovat a mohu potvrdit,
že za celou dobu co máme Jusukeho, podle mých
vzpomínek štěknul maximálně 12x a to ještě vždy jen jednou krátce. Prozatím
jsem nezpozorovala, že by někdy štěknul na psy či na lidi. Těch pár štěknutí,
ne které si vzpomínám bylo vždy vyjádřením jeho nelibosti nad tím, že nedostal
pamlsek, nebo že se mu zakutálela hračka do prostor, kde za ní nemohl. Když už
jsme u těch hraček mohu říci, že si Jusuke hraje
velmi rád. Jak jsem dříve uvedla zprvu se velmi dožadoval neustálého hraní si
s ním z naší strany, později čím je starší se u něho vyvinula
schopnost si hrát sám, najednou i s několika hračkami a už méně vyžaduje
asistenci člověka. Hraje si skutečně neustále a velmi rád. Další povahovou
vlastností Japonského špice rozhodně je zvědavost a jeho schopnost být na místě
vždy dřív, než já. Běhá rychle, tiše a musím neustále myslet na to, že ho mám u
svých nohou. Znám to už od Arnyho. Jusuke je však menší, tišší a o to víc si musím dávat
pozor, abych na něj nešlápla, když mi hlídkuje zvědavě za zády.
Jusuke je u nás již 33 dnů a jeho váha
se zdvojnásobila a dnes již váží
Jaké byly tedy další dny s Jusukem?
Dá se říci, že vše už o Jusukem a jeho štěněcí povaze bylo napsáno. Přesto je třeba dodat, že se
objevily nové rysy jeho povahy. Tím zásadním rysem, který začal dominovat jeho
povaze je jeho tvrdohlavost a snaha si za každou cenu vynutit vše co ho
napadne. Zase úplný opak tichého a skromného Arnyho.
Možná až často vzpomínám s Jusukem Arnyho štěněcí věk, ale nedá mi
to, protože rozdíly povah obou těchto psů jsou skutečně veliké. Navíc musím
dnes opožděně pochválit chovatelku paní Štědrou, která mi prodala nejen krásné
a milé štěně, ale především už téměř socializovaného psa. Zpět k Jusukemu. Kromě toho, že jak jsem už výše napsala se
tvrdohlavě dožaduje kňučením „svých práv“, začal v posledních dvou dnech
do svého zvukového repertoáru přidávat i první štěkání a vrčení v převážné
míře na hračky, se kterými si tak rád hraje, ale už také okomentoval prvním
hafnutím „vesnický kánon“ všech psů v naší ulici. Dnes jsme se poprvé
vydali na vycházku do cizího prostředí a k cizím psům a musela jsem
konstatovat, že se Jusuke jako štěně bojovník příliš
neukázal. Stáhl ocásek a moc se mu do kontaktu s cizími hafajícími voříšky
nechtělo. Zato velmi aktivně mával ocáskem na všechny kolemjdoucí lidi a chtěl
se s nimi kamarádit. Uvidíme jak se bude jeho povaha dál vyvíjet, zda bude
více důvěřovat cizím lidem než cizím psům, a nebo naopak. S napětím
očekávám co přinesou příští dny s Jusukem, který
se pomalu a jistě z malého „bílého medvídka“ mění svým vzhledem
v bílého špice se vším všudy.
Uplynulé dny s Jusukem
potvrdily již dříve napsané řádky. Nevím zda je to v povaze všech
Japonských špiců, nebo je to jen Jusukeho povahou,
ale je to velmi průbojné, odvážné a hlavně zvědavé štěně. Nezažila jsem
prozatím s ním žádnou situaci ve které by svěsil ocásek a dal se na ústup.
Nadále pokračuje ve svých štěněcích útocích na více
než desetkrát těžšího Arnyho. Za silného větru bojuje
s větvemi tůjí, jako by to byly jeho úhlavní
nepřátelé a když jsem ho měla v kabině auta uvnitř myčky „nemrknul ani
brvou“ byť se přes nás s duněním řítily kartáče a na střechu bubnovaly
proudy vody. Ba co víc, sledoval to s potěšením, stejně jako zvědavě
sleduje při každé naší jízdě autem okolí a předpokládám, že to bude velký fanda
jízdy v autě i v dospělosti. Jen se bojím, aby si nedělal nárok na
místo spolujezdce, to by manžel neunes.
Jusuke je, ale jako každé štěně
nepoučitelný, protože to hned třetího dne na Arnyho
zkoušel znovu a znovu. Neustále Arnyho provokoval a
vybízel ke hře. Dokonce byl tak drzý, že chtěl žrát z jeho misky. Tlumené
strašidelné zavrčení ho však přesvědčilo o tom, že si má hledět své misky s
granulemi a doufejme, že to navždy pochopil. Prostě hyperaktivní štěně Jusuke je skutečně jedna velká neustále si hrající bílá
kulička s ostrými drápky a zoubky, žijící s pocitem, že si má
neustále hrát s něčím a s někým a umí si své touhy vynutit. Když jsme
např. Jusukeho třetí den vezli představit manželově
mamince, pustil se při zpáteční jízdě autem do velikánského kňučení, které jsme
s ním ještě nezažili, až by člověk myslel, že chce spáchat loužičku nebo
něco většího. A on si tímto hlasitým způsobem pouze vynucoval umístění zpět do
přepravní tašky, kde následně spokojeně usnul a spal až do našeho návratu.
Prostě co říci po třech dnech s „Japoncem“? Jusuke
je pro nás stále ještě jedna velká „japonská“ neznámá.
29.1.2008 Druhý den byl z nás
nejaktivnější zase Jusuke. Zjistila jsem, že povahou
je Japonský špic oproti Německému vlčímu nebe a dudy. Zatím co Arny už od
druhého dne u nás vcelku bez problémů a hlavně v klidu reagoval na vše
nové, Jusuke ač vypadá jako malý plyšový medvídek se
chová jako veliký grizly. Každý, kdo si to zažil
určitě ví o čem píšu. Jusuke na rozdíl od Arnyho málo spí, zato je ho všude plno. Rychlostí, kterou
by u něj nikdo nepředpokládal překonává vzdálenosti a utíká za dalším
dobrodružstvím. Druhý den jsme také Jusukeho
seznámili s Arnym. Také Arny se nestačil divit.
Bylo to na něm vidět hned od první chvíle, kdy na něj štěně zaútočilo svým štěněcím způsobem, začalo po něm skákat, snažit se ho
okousávat a „chudáček“ Arny v první chvíli nechápal co je to za drzouna.
Ten den pršelo a tak doslova i do písmene chvíli Arnymu
trvalo než se otřepal. Pak s klidem a rozvahou umravnil Jusukeho.
26.1.2008 jsme si přijeli do chovné stanice
Lukato Gold pro Jusukeho. Cesta dlouhá