Giacomo Casanova

Casanova je bezpochyby nejvýraznější a vlastně jedinou světově známou osobností duchcovských dějin. Ačkoliv vyslovení jeho jména rozpoutává u řady návštěvníků (a zejména návštěvnic) Duchcova víření představ o neodolatelném svůdníku, který se od současných rozšklebených idolů z amerických filmů lišil pouze rokokovou parukou, skutečný Giacomo Casanova (1725-1798) byl poněkud jiný. Nešlo o erotomana jehož sexuální apetit vysoce ční nad jeho duševními schopnostmi, ale o člověka kultivovaného, skutečného učence se sklonem k zjemnělému epikurejství, pro kterého byl pronikavý rozum nehezké vědkyně Bassi-Verrati při nejmenším stejně přitažlivý jako růžová těla rokokových krasavic, známých z Boucherových obrazů. Pokud se někdo zajímá o skutečnou duchovní fysiognomii G.Casanovy, nalezne zřejmě nejlepší uvedení do myšlenkových struktur „dobrodruhů“ pozdního osmnáctého století v díle ve Francii naturalizovaného Rusa Alexandra Stroeva „Les avanturiers des Lumieres“, Paris 1997. Populárnější a přístupnější formu má kniha pracovníka Oddělení zámeckých knihoven KNM v Praze dr. Luboše Antonína „Hermetici a šarlatáni evropského rokoka“, Praha 2003.

Casanova prožil v Duchcově poslední léta svého života a je zde pochován. To je také důvod proč v duchcovském muzeu naleznete specializovanou casanovistickou badatelnu (jedinou svého druhu na světě!), která vznikla především zásluhou duchcovského patriota Josefa Zády (+ 2002). Nejvzácnější částí casanovistických sbírek je kolekce Bernharda Marra (1856-1940) (včetně litografických kopií pozůstalosti G.Casanovy, monotematické knihovny zaměřené na Casanovu nebo rozsáhlé korespondence B.Marra s evropskými casanovisty). Nově přibyla do naší badatelny také řada dopisů žijícího patriarchy casanovsitických studií Marca Leeflanga, která dokumentuje jeho „casanologické“ bádání v průběhu několika posledních desetiletí.